Divadlo pod Palmovkou uvádí premiéru hry Máma

Oslava narozenin skončila předevčírem, kocovina trvá, ale Olju čeká ještě otevřít poslední dopis. Je jí osmadvacet. Přesně tolik bylo její mámě, když umřela. Před smrtí napsala čtyřiadvacet dopisů, ke každým Oljiným narozeninám jeden. Teď zbývá přečíst ten poslední… Co bude pak?

Toto monodrama uvedl režisér Tomáš Soldán nejdříve jako rozhlasovou hru a nyní ho z iniciativy výrazné osobnosti Divadla pod Palmovkou Terezy Dočkalové inscenuje na libeňské studiové scéně. V otevřené a ironické zpovědi temných zážitků, násilí, trapnosti a beznaděje touží mladá žena uchopit co možná nejotevřeněji a nejautentičtěji vlastní žitou skutečnost a zároveň překonat svůj strach z příliš dlouhého života… Hluboce prožité vzpomínky, pocity a zkušenosti jedné mladé ženy se stávají zprávou o současném světě a neobyčejně plastickým obrazem zkušeností téměř každého mladého člověka.

Hra Máma originálně zpracovává existenciální pocit člověka vrženého do nepřívětivého a nepřátelského světa, ve kterém zůstává téměř zcela osamocen. V aktuálním dodatku, který autorka napsala přímo pro uvedení hry v Divadle pod Palmovkou, je zachycen drásavě rozporuplný vztah některých mladých Rusů k jejich vlasti, který není tak jednoznačně pro-putinovský, jak se jej snaží ruská propaganda představit.

Máma přináší příběh o vyrovnávání se s minulostí, který je podle Tomáše Soldána současný i univerzální: „Je to příběh snahy udělat krok na podlaze pokryté troudem a sazemi. To vše, v uvozovkách, s jedním z lepších ruských měst za zdí, tedy s toxickým prostředím, ve kterém žijí lidé navzdory. Přeznívá to do současnosti až mrazivě, člověk se vlastně nechce vžívat do kůže hlavní hrdinky. Přesto ji hladově touží pozorovat i kvůli dokumentárnímu jazyku, kterým hra rezonuje už od první rozhlasové nahrávky.“

V divadelně-hudebním tvaru, v němž část hudby vzniká jako improvizace během děje na podkladech a aranžích skladatele Jana Šikla, se do zkřehlého srdce Olji akusticky noří hlavní představitelka monodramatu Tereza Dočkalová: „Olja hledá důvody, proč pokračovat. Hledá je tak, že víc jak hodinu shromažďuje důvody zcela opačného charakteru. Rozhodla se přestat hledat naději. A tak má její vyprávění až prapodivnou lehkost.“ Doprovází ji Rosalie Malinská, která reprezentuje Oljin vnitřní svět odrážející se v tónech: „Vyprávím společně s Oljou její příběh a postupně se neúmyslně stávám jeho součástí. Tóny se zacyklují, srdce tepe a já se nořím do pianové skříně.“

Hru pro českého diváka objevila dramaturgyně Marina Feltlová. Máma ji uhranula svou autentičností a přesvědčivostí: „Jako by se jednalo o dokument, o záznam toku myšlenek pořízený v reálném čase. A hrdinka byla někým nesmírně blízkým, kdo se s námi neváhá podělit i o ty nejniternější úvahy, pocity, vzpomínky a obavy.“ Přestože se děj odehrává v Rusku okolo roku 2016, najde se v něm podle Mariny Feltlové kdokoli: „Věřím, že diváci ocení, s jakým nadhledem, humorem a ironií dokáže Esther Bol hovořit i o těch největších trapnostech a beznadějích.“

Dramatička Esther Bol žila do konce února 2022 v Petrohradě a byla známá pod jménem Asja Vološina. Bezprostředně po ruské invazi na Ukrajinu navždy Rusko opustila. Jako výraz nezvratné katastrofy, definitivního odtržení a nemožnosti jakékoli formy návratu si změnila jméno. Nyní žije ve Francii. Absolvovala magisterské studium na Ruské akademii divadelního umění v Petrohradě. Na základě jejích her vzniklo na 50 inscenací jak v Rusku (mj. v MCHAT, Alexandrinském divadle, Divadle na Tagance, Mejercholdově centru), tak v Česku, Polsku, Francii, Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Moldavsku, Izraeli a Uruguayi. 

V současné době její jméno v Rusku zmizelo ze všech divadelních plakátů a programů kvůli jejímu nekompromisnímu proukrajinskému postoji. Půl roku po vypuknutí války dokončila hru Crime o zločinech Ruska páchaných na Ukrajině, kterou považuje za své nejdůležitější dílo. Hra byla přeložena do angličtiny, francouzštiny a češtiny, v řadě zemí byla představena v podobě scénického čtení nebo mediální instalace.

Pro pražskou inscenaci hry připsala Esther Bol novou autorskou vsuvku, ve které se vyjadřuje ke svému vnímání Putinovy válečné agrese na Ukrajině. Tato aktualizace pro ni byla, jak sama dodává, podmínkou uvedení hry: „Nejde o nahodilost, ale je to výraz mého vztahu k hrdince hry, dokonce můj pokus s ní mluvit. Ona neví, co ji bude trápit za 8 let. Ale já ano.“

„Bohužel vidíte, že problémy Ruska jsou dost univerzální: ohrožují každého – protože Rusko všechny ohrožuje. Nikdy jsem si nemyslela, že tato hra bude mít tak pohnutý život. Spíš jsem se s tím smířila, než že bych z toho měla radost.(…) Co se týče Mámy… hodně lidí mi psalo, že jim pomáhá. Takže se o ni musím postarat. Teď někdy přemýšlím, že bych ji měla přepsat, tak, aby byly okolnosti univerzálnější, aby se více odehrávala „nikde“. Ale nejsem si jistá. U tohoto představení jsem byla požádána, abych nic neměnila. Jen jsem trvala na přidání monologu z dneška,“ uzavírá Esther Bol.

MAG#art2friends