Filip Březina šel do hola (rozhovor)

První z osmi dílů nového seriálu Smysl pro tumor bude mít premiéru v neděli 7. ledna ve 20:10 na ČT1. Příběh o ambiciózním studentovi medicíny (Filip Březina), kterému nemoc zcela změní život, ale zároveň mu umožní najít lásku a vážit si vlastní rodiny, natočila režisérka Tereza Kopáčová. Původní belgická verze Gevoel voor tumor byla oceněna prestižní cenou Prix Europa pro nejlepší televizní sérii roku 2018. Autorem české adaptace je scenárista Matěj Podzimek. V klíčových rolích, vedle Filipa Březiny, diváci uvidí Terezu Brodskou, Jiřího Bartošku, Alžbětu Malou, Pavla Řezníčka či Natálii Řehořovou.

Herec Filip Březina vystudoval Janáčkovu konzervatoř v rodné Ostravě i pražskou DAMU. Poprvé si před televizní kameru stoupl v patnác­ti, a to v seriálu pro teenagery nazvaném 4teens. Výrazně na sebe pak upozornil v dobové love story ze sportovního pro­ středí Zlatý podraz i jako mladý vyšetřovatel vražd v Místě zločinu České Budějovice. Do své filmografie si Filip Březina připsal také roli potulného muzikanta ve vánoční pohádce Klíč svatého Petra a ve Smyslu pro tumor je mladým stu­dentem medicíny, kterému život naruby převrátí nečekaná diagnóza.

Velmi důležitý, protože když hraju v příběhu, který se stal, tak jdu na plac s vědomím, že to nebude falešné. Jasně, můžeme se bavit o tom, jak věrohodně svoji roli zahraju, ale ten zá­klad není falešný. Pro někoho to byla realita a já se ji snažím rekonstruovat.

Vždycky. Podle mě to ani jinak ne­šlo. Očekávám, že až se začne Smysl pro tumor vysílat, tak budu dostávat otázky, jak jsem se na roli kluka s rakovinou připravoval, kdo mi pomáhal, s kým jsem o tom z lékařského hlediska mluvil. V to­mhle případě na tom ale absolutně nezáleželo. I kdybych si maximál­ně důkladně nastudoval chování a emoce někoho, kdo to všechno reálně prožil, tak bych si s tím nevy­stačil. Jenom bych kopíroval. Navíc každý v takových nečekaných situ­acích reaguje jinak.

Musel jsem to najít v sobě. A byla to velká cesta sebepoznání. Dám vám příklad. Blížil se den, kdy jsme měli točit scénu, ve které mi lékař oznámí, že mám rakovinu. Samozřejmě jsem něco po­dobného už několikrát viděl zahrané spoustou herců v mnoha filmech, ale vůbec jsem si nedo­vedl představit, co by taková zpráva se mnou reálně udělala. Jaké bych v té chvíli měl pocity, emoce? Nikdy jsem nic takového nezažil, nemám vlastní zkušenost. Nebylo kde brát. Nevěděl jsem, jak tu situaci zahrát. Točila se v detailu na oči a já si nebyl jistý, kolik emocí do takové chvíle dát, abych to nepřehnal, aby to bylo uvěřitelné. Poslední noc před touhle klapkou se mi zdál sen, ve kterém stojím v ordinaci a doktor mi oznamuje, že jsem vážně nemocný a že asi umřu. Ráno jsem se probudil přesně s tím pocitem, který jsem tak intenzivně hledal. Přesvědčil jsem sám sebe, že to zkrátka musím vědět, až jsem si to ve snu vsuge­roval. Neumím ho vyvolat znovu, ale pro mě bylo podstatné, že se to tehdy stalo.

Nemyslím si. Ale tahle byla jedna z těch nejstě­žejnějších.

Ano. Až nedávno v Brně na festivalu Serial Killer.

Hrdinu. Stál přede mnou bojovník, který o tom, co prožil, chce mluvit. Záleží mu na tom, aby už nebyla rakovina celospolečenským strašákem. V jedné epizodě Smyslu pro tumor se říká, že když lidé kolem vás zjistí, že máte rakovinu, tak už vás rovnou považují za mrtvého. Přitom to tak vůbec nemusí dopadnout.

Leandera překvapilo, že už mi dorostly vlasy. Myslel si, že budu mít po natáčení, které jsem z větší části absolvoval s oholenou hlavou, ještě krátký sestřih. Tak jsem mu řekl, že mi vlasy rostou rychle a že jsem se byl od poslední klapky už ale­ spoň třikrát nechat ostříhat. A on si sundal čepici a povídá: „Mně po chemoterapiích vlasy nenarostly. Tohle je moje jizva způsobená rakovinou.“

Ne, vůbec. Těšil jsem se na to. Opravdu. Byl jsem zvědavý, jak budu bez vlasů vypadat, jaký mám ve skutečnosti tvar lebky. A byl to pro mě vlastně takový návrat do dětství. Jsem ze čtyř dětí, mám dva bratry a sestru. A když jsme byli malí a když skončila v červnu škola, tak vzal táta strojek, řekl, že nebudeme utrácet v létě za holiče, a sjel nám hla­vy na tři milimetry. Na téměř holou hlavu jsem tedy zvyklý.

Jasně že jsem přemýšlel o tom, jaké to pro něho musí být, když hraje o něčem, co na vlastní kůži prožil, ale neptal jsem se ho na to. Bránila mi v tom nějaká přirozená bariéra. Spíš než o nemoci jsme si povídali o životě, o herectví.

Měl jsem takové pracovně velmi hektické období. Točil jsem v jižních Čechách třináctidílný seriál Místo zločinu České Budějovice a v Městských di­vadlech pražských jsem měl nazkoušenou desítku inscenací a hrál osmnáct představení do měsíce. To zkrátka nešlo. A protože jsem o roli ve Smyslu pro tumor opravdu moc stál, tak jsem z angaž­má odešel. Chtěl jsem mít čistý stůl, dát té roli ze sebe maximum a produkci seriálu nabídnout, aby natáčecí plán mohla postavit bez jakýchkoliv ohledů na můj diář.

V tom čase výhoda. Z divadelního jeviště jsem ale neodešel definitivně. Od nové sezony hos­tuju v Národním divadle. Režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský mi nabídli roli Laertese v jejich novém nastudování Shakespearova Hamleta. To nešlo odmítnout.

MAG#art2friends