S režisérem Robertem Hlozem nejen o jeho celovečerním debutu

Západočeská metropole až do středy 27. září žije Film-iálovým inter-kino-vizním festivalem – 36. ročníkem Finále Plzeň. Diváci měli hned v úvodu festivalu jedinečnou příležitost vidět záhy po české distribuční premiéře Bod obnovy, unikátní sci-fi debutujícího režiséra Roberta Hloze. První projekce byla vyprodaná, organizátoři proto pohotově přidali další na středu ve 20.00 ve Velkém sále. Film do Plzně doprovodila početná delegace tvůrců v čele s herečkou Andreou Mohylovou, která exceluje v hlavní roli agentky Em Trochinowské, a s režisérem Robertem Hlozem. Tomu jsme rovnou položili několik otázek.

Máš náš obdiv, že jsi se pustil do žánru sci-fi, což je v Česku dost odvážný krok. Prozradíš, proč právě sci-fi?

Měl jsem plán, že jednou v životě natočím sci-fi, ale nikdy bych si nemyslel, že to bude první film. Jenže když jsme se scenáristy řešili, co bude můj první celovečerák, tak co se nestalo? Na stole přistál nápad, který mi přišel neuvěřitelně originální, zároveň relevantní vůči naší společnosti a zároveň realizovatelný. Ten nápad jsme proto dál rozvíjeli a já si pořád myslel, že to bude až můj nějaký třetí, čtvrtý film. Ovšem nás ta představa uchvátila, ta vize budoucnosti, kdy lidé nemusí mít strach umírat, protože je možné je obnovit, stačí si jen pravidelně vytvářet digitální zálohu své osobnosti. Moc nás bavilo se o tom bavit, přemýšlet a fabulovat, jaký ten svět bude, jak se to dá využít v normálním životě, má to nějaké benefity, nějaké zákony… Až jsem poprosil scenáristu, který s tímto námětem přišel, aby ty naše nápady přepsal na jednu stránku, abychom to nezapomněli, až budeme ten třetí nebo čtvrtý film dělat. On mi místo toho poslal asi 80 stránek jakoby už první verze scénáře. Já jsem začal číst a prvních 10 stránek mi přišlo úplně geniálních, dokázal skvěle obrazově popsat, co se v tom světě děje. Tak jsem mu napsal, že je to naprostá pecka a jednou tenhle film musíme udělat.

A co se tedy stalo, že jste tenhle film neudělali „jednou“ – ale už nyní?

Ve výsledku on byl hodně tvrdohlavý, že nechce čekat, tak mne přesvědčil, že to musíme poslat na Státní fond kinematografie, risknout to, uvidíme, co se stane, nejspíš nás asi kopnou do zadku, ale pojďme to zkusit. Já jsem namítal, že to nikdy nemůže projít, dokud nebudeme známí, nebudeme mít ten scénář dokončený. Jenže on mě přesvědčil a já jsem dnes samozřejmě rád, že jsme to zkusili. Poslali jsme to tam a získali velmi dobrý feedback, že by to mohlo vzniknout. Tak já jsem obvolal pár producentů, všichni měli zájem, takže jsme si mohli vybrat, s kým ten film chceme dělat. Od té chvíle jsme pokračovali dál a začalo být čím dál reálnější, že hned můj první celovečerní film bude sci-fi. Dodnes tomu nemůžu uvěřit, ale Bod obnovy už jde v kinech, takže je to tak.

Tvé nadšení a radost z filmu byly patrné i na projekci na MFF Karlovy Vary ve Velkém sále hotelu Thermal.

To je fakt, my jsme na to mysleli vlastně už při natáčení, že každý záběr musí být tak dobrý, aby to v tom Velkém sále nebyla ostuda, aby byl co nejlepší. Nás film jsme dělali tak, aby v kinech opravdu vizuálně ´zahrál´.

Ano, vizuálně funguje Bod obnovy opravdu skvěle, je neuvěřitelné, co jste s lidmi z postprodukční společnosti Magiclab a dalšími profesionály dokázali.  

Je to hodně o tom, že jsem si vzal k ruce tým, který byl hodně přísný a měl vysoká očekávání a ten mě neustále motivoval, aby to bylo uvěřitelné, aby to nepůsobilo srandovně, že to je v Čechách, jak to udělat tak, aby ten svět byl dobrý a zajímavý. Takže když víte, že kolem sebe máte tým lidí, jejichž očekávání jsou na té nejvyšší úrovni, tak vás to neustále povzbuzuje a nenechá usnout na vavřínech. Každou věc se snažíte doladit do co největšího detailu, aby oni byli spokojení, aby neměli pocit, že svou energii a čas promrhali. Já si těch lidí nesmírně vážím, protože to jsou nejtalentovanější lidi nejenom u nás, ale opravdu v téhle generaci ve světě. Pro mě bylo velmi důležité, aby se jim se mnou na filmu dělalo dobře a aby i ty nejvyšší nároky byly naplněny.

Filmovou školu jsi studoval v Jižní Koreji, jak tě to ovlivnilo?

Tam člověk žije tak trochu jako v Blade Runneru, to tam opravdu reálně existuje a já jsem si chtěl odvézt kus toho světa s sebou do Evropy. Natočil jsem tam krátký film Numbers, je to o love story, o alternativní budoucnosti. Ten film měl v Evropě velký úspěch, mnohem větší než krátkometrážní studentské filmy, které jsem dělal v Čechách. Také měly zajímavé náměty, to je pro mne ostatně vždy naprosto zásadní, a také jsem se je snažil dělat co nejlépe, ale tenhle film byl v něčem výjimečný, jiný, byl nejvíc žánrový. Zkrátka Numbers, který jsem točil v Koreji, strhl, řekl bych, lavinu, začal se šířit i mimo Českou republiku. V době, kdy ještě neběžely sociální sítě, se ten film stal virální a psaly o něm stránky, na které jsem chodil jako fanoušek a najednou psaly o mém filmu! Ukázalo mi to, že když člověk udělá poctivý žánrový film a má to zajímavý námět, tak není problém svět oslovit a ta věc může putovat a mít celosvětový dosah. Takže to bylo něco, co mi otevřelo nějaké vidění.

Určitě bylo důležité, že i ty ses dokázal otevřít jinému světu, jiné kultuře.

No ono mě to vlastně donutilo. Já jsem miloval korejský film, tak jsem přibližně ve dvaceti letech vyjel z Čech studovat film co nejdál to šlo, jel jsem do Koreje, protože mně přišlo velmi fresh, jak dokáží mísit žánry. A tam najednou člověk stál před problémem, že musel prezentovat svým spolužákům a profesorům náměty, které pro ně budou zajímavé a srozumitelné. Vlastně tím pádem prezentuješ náměty, které jsou mezinárodní. To je opravdu velký krok pro české filmaře – přemýšlet nad filmy ne jak budou fungovat v českém kontextu, ale udělat dobré filmy obecně. Udělat dobré filmy pro každého. A to bylo něco, co mne Korea naučila.

To zní velmi zajímavě, můžeš jít trochu do detailu?

Každý týden jsem musel přijít s pěti náměty na celovečerák a odprezentovat je. Škola byla opravdu dril, z člověka vymačkala hrozně moc práce. Takhle to šlo několik týdnů a po tomto bloku jsem si měl vybrat jeden z těch svých námětů a z něj za dva měsíce napsat scénář k celovečernímu filmu – pro většinu z nás to byl první scénář v životě. Vlastně nikdo ještě moc nevěděl, jak se to dělá, ale musel se pustit do psaní, byl na to velmi precizní model: Tento týden se odevzdává bodový scénář, další týden se odevzdává o něco popracovanější verze, další týden se odevzdávají dialogy… Za dva měsíce byl hotový scénář, který oni pak vzali, hodili do koše a řekli: ´Tak, teď víte, kolik je to práce. Tohle byl nejhorší scénář, jaký jste kdy napsali. Všechno, co napíšete dál, bude lepší.´ A začali nás učit, jak se to dělá a vlastně všechno, co jsme se učili, jsme tak mohli vztáhnout k tomu už napsanému scénáři.

Dá se to srovnat s Evropou?

V Evropě se učí scenáristika vlastně skoro stejně, ale nikdo vás nenutí napsat v podstatě celý první scénář, aniž byste cokoliv uměl. Takže se to učí trochu abstraktně. Dozvíš se, že tady by to mělo fungovat tak, a tak, říkáš si, no jasně, to je jednoduché… Ale když už víš, že jsi to jednou napsal blbě, tak už máš praktickou zkušenost a najednou si uvědomíš, aha, takže to mělo být takhle a bylo by to možná lepší. Je to trochu drastická metoda, opravdu náročná, ale funkční.

Tvůj film tedy působí globálně zřejmě i díky zkušenosti z Koreje.

Jo, filmy musí prostě fungovat i tam, navíc už i tuzemský divák je dnes zvyklý na zahraniční filmy. Tak to můžete říct i štábu – že děláme v podstatě zahraniční film, akorát s českým scénářem, v České republice, s českými herci, ale to samozřejmě vůbec nevadí. V podstatě takhle by měl vznikat každý film v Čechách a pak bude laťka na světové úrovni a budou tady vznikat filmy, které mohou ovlivnit celosvětové filmové dění. Podobně jako se to podařilo v 60. letech, kdy český film táhnul.

Zastavme se na závěr ještě u herců. Vybrali jste zajímavé typy – Hádek, Neužil, Dobrý, Ondrík… jsou věrohodní, v akčních scénách působí chlapácky nikoliv komicky. Skvělou volbou byla i představitelka hlavní role Andrea Mohylová. Jsi s výběrem herců také tak spokojený?

Určitě ano, my jsme každý den jezdili s kameramanem z placu a děkovali jsme, že tam Andreu můžeme mít, protože najednou před kamerou stojí ta postava, vypadá moc zajímavě, má úžasný obličej, perfektní oči a je to herectví, které je obrovsky silné, vnitřní, žádné přehrávání. U Andrey bylo už na castingu patrné, že je to člověk, který na něco pomyslí a vy mu to dokážete přečíst z tváře. Její nasazení celý film podrželo, bez ní bychom to nikdy nezvládli. Taky na to tři roky trénovala a je to vidět.

/PAF/

MAG#art2friends