Hahlushka jako součást příběhu. Umění a provokace na pařížském fashion weeku

Hahlushka je můj brand, moje osobnost, to, odkud pocházím – z Ukrajiny. Součást identity, kterou jsem si s sebou přinesla do zahraničí. Symbolizuje to, kdo jsem, jak vypadám a kam se posouvám do budoucna. Nemůžu tvořit doma na Ukrajině, tak se snažím o interpretaci sama sebe.

Pocházím z malé vesnice, kde móda vůbec nebyla, tedy taková, jakou ji známe tady. Obecně tam byl úplně jiný mindset. Věnovala jsem se fotografii, ale spíš jen komerčně. Když jsem začala objevovat  svou uměleckou část, tak to nejdřív nikdo moc nechápal.  Praha pro mě byla jasnou volbou, i když jsem tu začínala na recepci (jazyková bariéra byla na začátku znát).

Dělala jsem fotografie módy a došlo mi, že právě móda je obor, který nemá žádné hranice. Nemusím se kontrolovat, můžu propojovat látky, oblečení a modelky. Všechno se v ní rychle proměňuje, je nepředvídatelná, a to mi vyhovuje. A vnímám i tu performanci, když se lidé oblékají každý den a sdělují tím světu nějaký názor. Mou hlavní inspirací jsou společenská témata. To, co se děje venku mezi lidmi nebo na ulici. Hodně pozoruji lidi, zkoumám ale i to, jak vnímají oni mě. Jejich názory a reakce. Proto i dost nosím brýle, připadám si pak, že je můžu svobodněji poznávat.

Momentálně jsem skončila s fotografií a věnuji se naplno umění.  Vymýšlím a realizuji produkci projektů. Pomáhám dodávat lidem do jejich tvorby umělecký podtext. V současné době se chci ale zaměřit ještě na něco jiného. Chtěla bych propojit virtuální svět s tím naším reálným. Mým cílem je, aby když člověk někam přijde a uvidí můj art, tak ho to pohltí naplno.

No právě, umění se nedá popsat pouze jedním slovem. Já ho vždycky popisuji pomocí svých vlastních projektů, a jak ho beru já osobně. Proto se vyhýbám obecným popisům a nechávám to na lidech, ať si každý odpoví sám. Pro každého z nás má umění jiný význam. A každý, kdo se podívá na umění, tak v něm vidí jiné věci. Někdo pozitiva, jiný zas negativa, a to mě na tom strašně baví. Já nechci nikomu říkat, co si má o umění myslet, chci zanechávat otázky.

Jsem dost upřímná, nepřetvařuji se a často říkám věci, jak prostě jsou. Vloni jsem doopravdy poznala, kdo jsem. Když mám na sobě nějaký jiný make-up, tak můžu být ta cute holka, ale to prostě nejsem já. Osobností mám hodně, ale ta umělecká, kterou se prezentuji, se zdá být ostřejší. I proto, že si ráda improvizačně zkouším různé osobnostní typy. Vždycky to jsem já, ale chci ukázat i tu různorodost lidstva. Beru to jako herec, který si může na chvíli zkusit být zlý a pak zas přepne někam jinam. Chci donutit lidi, aby se zamysleli a reagovali.

Tady bych se vrátila k té otázce o osobnostech. Zaznělo, že jich mám hned několik, ale v tomto momentu jsem neměla ani jednu. Tvoje ego, hranice neexistují a ty jsi jen prostě jedna látka. Už jde víc a víc o tu samotnou performanci. Stírají se veškeré hranice. Lidi tě sice vnímají jako člověka, ale mají strach s tebou komunikovat a začnou tě pak vnímat spíš jako objekt. To, že na mě lidé psali, mě napadlo tak, že poslední dobou jsou všichni stále více na sociálních sítích a už se bojí komunikovat mezi sebou, stávají se čím dál víc uzavřenými. I když jdeme ven, tak nikdo nežije v přítomnosti, právě teď a tady. Takže když jsem jim řekla, ať na mě začnou psát, tak z toho byli ztracení. Ale v ten moment se přirozeně překročila hranice, jejich vymezený prostor.

No ony ty myšlenky ke mně chodí náhodně. U té performance je lepší, když není nastavený nějaký přesný plán, ale staneš se organicky její součástí. Na fashion weeku v Praze jsem byla již 3x, ale tenhle jsem neznala, takže jsem úplně přesně nevěděla, jak to bude probíhat. Takže to spíš prostě vyplynulo a bylo tak víc autentičtější. Nakonec to skončilo vyvedením z akce. Ale i to jsem očekávala.

 Island /Nome/ David / býk / beton / supermatismus

MAG#art2friends