Hamlet se vrací

Nehostinná severská krajina, vzdouvající se moře a pulzující neklid země i duší. Na hranicích obchází cizí armáda, na trůn usedá nový král a okolím zmítají nepokoje. Objevují se skrytá tajemství, neblahá znamení a navíc se zjeví mrtvý vladař, který pověří svého syna těžkým úkolem, pomstít krutou vraždu. Co je zde pravda? Co skutečnost? Jak pošpiní člověka touha po moci? A jak cesta za odplatou? Má smysl v tomhle světě milovat? Má smysl jednat? A má smysl být? Hamlet neustále přitahuje další a další generace tvůrců, kteří se snaží postihnout přízračnou cestu hledání smyslu a významu. Zůstává věčným niterným dramatem pochyb a činu, ale také silným příběhem o rozpadu státu, společnosti a hodnotového systému.

Je to tragédie o hranicích šílenství, úzkosti a křehkosti. Snad vůbec nejslavnější hra o odvaze postavit se zlu a také o tom, jak těžké je vzít na sebe zodpovědnost ve světě, který selhal. Ačkoliv nás od doby vzniku této tragédie dělí více než čtyři sta let, Hamlet bude vždy odrazem naší současnosti. Díky všem otázkám, které tvůrcům i divákůmklade, se stává zrcadlem našeho prožívání, smýšlení a neklidu. Zůstane věčným příběhem o přelomu věků a konci starého světa, o společenských změnách a deziluzi a také o tom, jak těžké je být připraven.

Máme pocit, že jsme si nevybrali Hamleta, ale Hamlet si vybral nás. V celé letošní sezoně Činohra reflektuje aktuální situaci na Ukrajině a Blízkém východě. A je tomu i v naší inscenaci Hamleta, kde se členové jedné respektive dvou rodin tak intenzivně zabývají svými problémy, že zapomenou na odpovědnost vůči zemi, kterou by měli spravovat. Dánsko se nakonec rozpadá a je obsazeno armádou sousedního státu.

Hlavním tématem pro nás ale zůstává Hamlet a jeho zasažení smrtí otce, se kterou se neumí vyrovnat. Smrt se tak stává ústředním středobodem jeho života. Není schopen ani u ostatních akceptovat cokoliv jiného, natož radost ze života. Cítíme, že smrt a její horizont obchází tímto textem.

Hamlet si nás vybral i proto, že jsme v souboru měli obsazení celé hry a prostor v historické budově. Čím déle Hamleta zkoušíme a zabýváme se jednotlivými postavami a situacemi, zjišťujeme, že je Hamlet především cestou, která asi nikdy neskončí. Stále objevujeme nové detaily, nové otázky, které obrací význam věcí. K této cestě jen v určitou chvíli pozveme i diváky, aby jí alespoň kousek šli spolu s námi.

Obsazení: Pavel Neškudla, Igor Orozovič, Taťjana Medvecká, Berenika Anna Mikeschová, Petr Vančura, Ondřej Pavelka, Filip Březina, Csongor Kassai, Marie Poulová, Denisa Barešová, David Prachař, Jakub Gottwald, Marek Daniel, Jan Bidlas…

Pavel Neškudla: Myslím, že Hamlet je celkově velmi osobní téma. Pro někoho víc, pro někoho méně a pro někoho třeba vůbec (ale to možná, že to jenom nepozná, protože pak by mohl být i klidně trochu Bůh). Zkrátka Hamlet pro mě není člověk ani postava, ale zdvižený ukazovák a takto bych si přál, aby vyzněl.

Berenika Anna Mikeschová: To, jaká moje Ofelie je, bude záležet i na divákovi. Stejně jako když se člověk dívá na dům. Má mnoho stěn. A tu stěnu, kterou vidí jeden, nemusí vidět ten druhý, stojící na jiném místě. Samo sebou jsem si zde našla něco osobního, neboť to neustále musí vycházet ze mě. Jenže to vám nechci prozrazovat a určitě tato kombinace mé osobnosti a této postavy již někdy vznikla. Přes to všechno: je tento rok, na představení přijde jiný mix lidí, hrajeme zde my a režírovali to kluci. A to už speciální je. Jako když se jakákoliv inscenace reprízuje. Každá repríza je jiná a něčím svým specifická, byť je to pořád ta stejná hra.

Pavel Neškudla: Přijde mi, že celá ta hra je taková koláž, že jednotlivá témata, která obsahuje, by zcela jistě vystačila na několik samostatných her. Kvůli tomuto tedy nabízí spoustu prostoru pro dotvoření si vlastního vnitřního světa. „Kauzálních spojováků.“ To mě překvapilo, protože to jsem – u jedné z nejslavnějších her na světě – nečekal.

Berenika Anna Mikeschová: Mě například překvapilo, že dokážu rozbít rekvizitu, která se tvářila nesmrtelně. A hned několik. Či že jsem omylem zablokovala jednu část scénografie a musela se kvůli tomu zrušit zkouška (naštěstí už zbývalo jen posledních pár minut).

Nebo fakt (a soudím, že tohle je TO, co by vás mohlo zajímat), že čím více si myslím, že jsem přišla na ten „klíč“, tak mi hned tento pocit zmizí a zůstávám opět v neprostupné mlze. Hra na kočku a myš.

MAG#art2friends