Hranice Agnieszky Holland

V případě nového filmu Agnieszky Holland Hranice, v českých kinech uváděného od 19. října, zapomněli polští politici, kteří se k němu po tamní premiéře vyjadřovali za použití naprosto nepřijatelných slov (svině, nacistická propaganda apod.), což se snažili využít jako primitivní nástroj předvolebního boje, na jednu důležitou věc. Na proces vzniku svobodného filmu ve svobodné zemi. Velmi zjednodušeně řečeno: Na počátku stojí vize toho, o čem film bude. Ta se promění ve scénář. Ten musí nadchnout producenta, který se jeho realizaci rozhodne financovat. Když má budoucí snímek štěstí, přispěje na něj stát. Ale jde to i bez něj. Není pochyb, že obdobný proces absolvovala i Agnieszka Holland s Hranicí. 

Film obecně je výsledkem práce, vývoje a výroby úzké skupiny lidí, jejichž náhled na svět se často neshoduje. Nemusí je spojovat náboženství, rasa, sexuální a emoční orientace či politické přesvědčení. Jsou součástí tržního systému, nereprezentují nikoho jiného než sami sebe. Proto je naprosto nepřípadné a nemístné nařknout Agnieszku Holland z propagandy a dalších podobných nesmyslů. 

Její film není svědomím Polska, nýbrž osobním prohlášením režisérky, které se díky jejím uměleckým schopnostem dostane k velkému počtu diváků. Záleží jen na nich, zda ho chtějí sledovat, nikdo k tomu není ve svobodném světě nucen. 

O to paradoxněji pak obvinění vyznívají s ohledem na to, že režisérka celý svůj dosavadní život dělala své rodné zemi na poli umění to nejlepší možné jméno, vždy jako Polka vystupovala a i díky ní patří polská kinematografie již dlouho k těm v celosvětovém kontextu váženým. 

Je tragické, že kulturní analfabetismus současných polských politiků z ní teď v její zemi učinil personu non grata a tato diskuze zastiňuje tu o Hranici samotné. 

Hranice je přitom jedním z režisérčiných „největších“ filmů. 

Je nekompromisní: Dvě a půl hodiny nedá divákovi vydechnout. Sledovat ji není ani trochu radostné. Zrak přesto nelze odtrhnout, i když nervová soustava už vyčerpáním odmítá dále pracovat. 

Je dechberoucí: Již první přechod nechvalně proslulé bělorusko-polské hranice připomene, jak výjimečnou režisérkou Agniezska Holland je. Scéna, z níž by velmi snadno mohl vzniknout naprostý chaos, je zrežírovaná s naprostou přehledností, aniž by cokoli ztratila ze své naléhavosti a údernosti. Ostatně to se dá říct o celé Hranici, stejně jako o většině filmů Holland. Ve svých nejlepších snímcích vždy dokázala vyprávět bez zbytečných fines či ornamentů, divácká přístupnost i výsostná umělecká výpověď spolu v jejích filmech vždy sehrávají vyrovnané utkání. 

Je skvěle obsazená: Ani u jedné postav se nedostaví pocit, že by „hrála“. Holland se svými herci dokonale dokáže to, co si přeje každý režisér. Umět vést herce tak, aby se v divákových očích stali postavami a přestali být jen herci ztělesňujícími postavy. 

Je statečná: Holland mohla natočit další film o někom nebo něčem z historie, prostě vystavět úctyhodný pomník někomu, kdo si to zaslouží. A měla by klid. Jenže měla potřebu udělat něco jiného. Vymezit se svým filmem vůči něčemu, co ji dlouhodobě trápí. Její společenská angažovanost je známá. Tentokrát k ní víc než kdy jindy přidala odvahu zastat se slabších a trpících. Pravděpodobně netušila, co v mnohých Polácích rozžehne. Že neschopnost snést kritiku se rychle přetaví v čirou nenávist. Nikdo přece nemůže věřit, že příběhy vyobrazené v Hranici Holland a její tým dopředu pečlivě nerešeršovali. Z prstu by si je sotva vycucali, na to je téma snímku společensky příliš palčivé a politicky ožehavé, na to je Agnieszka Holland příliš zkušenou režisérkou. 

Hranice je černobílý film: Možná to navádí k tomu, co si myslet o pohraničářích a co o migrantech, až moc neodbytně. Ale někdy je třeba udělat jednoznačné gesto. Přesně takové teď udělala Hranicí Agnieszka Holland. Za to jí patří celosvětový dík, ne polská nenávist. 

Hranice

Datum premiéry: 19.10.2023

Země původu: Polsko, Česká republika, Francie, Belgie

Režie: Agnieszka Holland

Scénář: Maciej Pisuk, Gabriela Łazarkiewicz-Sieczko, Agnieszka Holland

Hrají: Jalal Altawil, Maja Ostaszewska, Tomasz Włosok, Behi Djanati Atai, Mohamad Al Rashi, Po Dalia Joqascape, Dalia Naous, Joely Mbundu, Piotr Stramowski, Marta Stalmierska, Agata Kulesza, Maciej Stuhr, Magdalena Popławska

Kamera: Tomasz Naumiuk

Producent: Marcin Wierzchoslawski, Agnieszka Holland, Fred Bernstein, Šárka Cimbalová; koproducenti: Maria Blicharska, Damien Mc Donald, Diana Elbaum, David Ragonig

Autor textu: Martin Hradecký

MAG#art2friends