Já Kapitán na cestě v kinech

Během své dobrodružné cesty za svobodou se oba mladíci vlivem okolností nejdříve stávají více zbožím než lidskými bytostmi, aby se Seydu nakonec stal právoplatným hrdinou. Jejich příběh je provázený nebezpečím na poušti i na moři. Zároveň je symbolem nejednoznačnosti a rozporuplnosti lidského bytí, kdy se sny, naděje a ambice mění v boj o přežití a kde nezbývá místa pro zbožnost.

Příběh filmu Já Kapitán je upředen z několika různých příběhů mladých lidí, kteří na vlastní kůži zažili cestu z Afriky do Evropy. Po vyslechnutí jejich výpovědí mi bylo jasné, že tyto autentické zážitky musí tvořit hlavní linku našeho příběhu, protože nejlépe vystihují obraz naší doby.

Před natáčením filmu jsem si byl – prizmatem médií – vědom nebezpečí a krutostí, které migranti během své dlouhé cesty zažívají.

Dostupné záběry se však týkaly téměř výhradně závěrečného úseku cesty: čluny převrácené uprostřed oceánu, plovoucí těla, zoufalí migranti prosící o pomoc, obvyklý počet přeživších a mrtvých. Bohužel jsem si zvykl vidět jen čísla a ne lidské bytosti.

Bylo mi jasné, že autentické zážitky musí tvořit hlavní linku příběhu snímku.

Při návštěvě přijímacího střediska pro nezletilé v italské Katánii jsem vyslechl poutavý příběh mladého Afričana, který ve svých 15 letech řídil loď po celou dobu plavby k italskému pobřeží, a zachránil tak životy všech pasažérů.

Chtěl jsem, aby moje kamera natáčela z diametrálně odlišné strany, než nabízejí média. Chtěl jsem zahrnout perspektivu a pohled těchto lidí a vyprávět o jejich epické cestě na hranici života a smrti.

Abych mohl vyprávět jejich příběh plný nebezpečí zevnitř, musel jsem se ponořit do jejich světa, který je tak vzdálený tomu mému. Abych toho dosáhl, musel jsem s těmi mladými dívkami a chlapci, kteří prožili tak děsivou zkušenost, navázat důvěrný vztah. Díky tomu se při koncipování filmu stali mými průvodci.

Dlouho jsem měl pochybnosti o tom, jestli jsem tím, kdo má právo vyprávět jejich příběh.

Klíčové pro mě bylo, abych se na ně mohl spolehnout před kamerou i za ní, zachovat autentičnost, vyhnout se jakémukoli didaktizování a zůstat nenápadným poslem jejich příběhu.

U tak intimního a dramatického tématu je třeba vyhnout se stylistickému sebeuspokojení nebo vlastní banální zvědavosti. Snažil jsem se režírovat přímočaře, bez příkras. Pro všechny ve štábu platila stejná zásada: pracovat s maximální přesností do nejmenších detailů a zároveň tak, aby tato snaha nebyla na plátně vidět.

Casting herců byl dlouhý a náročný proces, hledali jsme v Evropě i Africe. Nakonec se jako nejrozumnější a nejefektivnější volba ukázala, pracovat s velmi mladými senegalskými herci, kteří nikdy neopustili svou zemi, ale stejně jako většina jejich vrstevníků sní o životě jinde. Tak jsem našel svého dokonalého Seydoua v jemném Seydou Sarrovi (Nejslibnější herec na filmovém festivalu v Benátkách).

MAG#art2friends