Jan Nedbal v Matematice zločinu

Matematika zločinu je inspirována skutečnou události a stejnojmenným podcastem a na Voyo začíná v pátek 28. července. V hlavních rolích se představí Lucie Štěpánková, Jan Nedbal, Zuzana Bydžovská, Kristýna Boková, Miloslav Pecháček a Jiří Bartoška. V dalších rolích se představí Bára Bočková, Radek Žák, Kryštof Bartoš, David Matásek, Martin Stránský, Adrian Jastraban, Jan Vondráček, Karel Heřmánek ml. a Kateřina Winterová. Režisérem je Peter Bebjak. Pro Voyo minisérii natočila produkční společnost D.N.A. Production producentů Rasťo Šestáka a Petra Bebjaka. Kreativní producentkou Voyo je Iva K. Jestřábová.

Minisérie vypráví příběh novinářky Magdaleny Sodomkové (Lucie Štěpánková), které z indonéského vězení napíše Tomáš Toman (Jan Nedbal). Ten byl zadržen na útěku před českou spravedlností a tvrdí, že zločin, za který byl odsouzen k dvanácti a půl letům vězení, nespáchal. Do vězení ho prý poslal sporný posudek soudního znalce přezdívaného Matematik zločinu (Jiří Bartoška). Sodomková se do Tomanova případu noří a postupně zjišťuje, že na něm hodně věcí nesedí. Může ale věřit Tomanově verzi událostí?

Je to zajímavý obrázek justice v tom, že nejde o neomylný orgán, který všechno kontroluje a má ve všem pravdu, a že ten omyl se může stát kdekoliv,“ říká Jan Nedbal, představitel Tomana.

Kdo za vámi přišel s nabídkou ztvárnit v Matematice zločinu Tomáše Tomana?

Peter Bebjak.

Znal jste ten příběh?

Vůbec ne. Neznal jsem ani podcast, netušil jsem, kdo je Tomáš Toman. Prostě nic. Začal jsem tím, že jsem si naposlouchal podcast, o kterém si myslím, že je zaručeně jeden z nejlepších, co jsem kdy slyšel. Samozřejmě ale až po podcastu Rozchod, který jsem dělal s Denisou Barešovou a Šimonem Holým. To zpracování je úžasně skvělé, Magdalena Sodomková a Brit Jensen za sebou mají neskutečný kus práce. Nejlepší na tom je, jak šíleně dlouhou dobu to celé obsáhne a jaká frustrace, ve spojení s jedním forenzním biomechanikem, z toho čiší. Je fascinující a zároveň velmi nebezpečné, jak někdo, kdo je na tak vysoké pozici, může mít prakticky monopol na svoji funkci a nikdo ho nehlídá. A ke všemu nedokáže ani jít vstříc jakékoliv konfrontaci s názorem, že něco dělá špatně. Bohužel v případě tohoto konkrétního omylu bylo cenou přes šest let Tomášova života.

S Peterem Bebjakem jste nespolupracoval poprvé, spíš se dá říct, že už toho máte hodně za sebou.

Je to tak, začali jsme před čtyřmi lety jedním „postapo“ seriálem a od té doby to jede. Rok na to historické drama z druhé světové války Zpráva, pak minisérie Herec, za kterou získal Českého lva za nejlepší minisérii, a pak úžasně úspěšná vánoční pohádka Krakono-šovo tajemství, která zbourala tabulky sledovanosti. Matematika zločinu je u Petera moje první hlavní role. Přišel za mnou loni v létě na obědě v cateringovém stanu, zrovna jsme spolu točili Krakonošovo tajemství, a říkal, že pro mě něco má. Bylo jsem absolutně nadšený, mohl jsem tak s Peterem strávit nejen půlku léta, ale i podstatnou část podzimu, a moje adorace k jeho osobě a práci není žádným tajemstvím, takže to pro mě byl skvělý rok.

Potkal jste se se svým předobrazem?

Když se stala ta osudná věc, o které je Matematika zločinu, tak jsem byl ještě puberťák, a jak jsem říkal, vůbec jsem si tu kauzu nepamatoval. Tak jsem si vzal Tomášovo číslo, zavolal jsem mu a řekl: „Dobrý den, já jsem Honza Nedbal a budu vás hrát ve filmu, nepůjdeme na pivo?“ Scénáře už byly tou dobou hotové, četli jsme je oba, takže bylo rozhodně o čem se bavit.

Jaké to setkání bylo?

Hned mě překvapilo, jak byl „namakanej“. V době, kdy šel do vězení, to byl takový hubený, vyšší kluk a teď to byl velký, svalnatý a zarostlý týpek, kterého bych v životě nepoznal. Úplně jiný člověk než na fotkách z reportáží. Já se ho potřeboval zeptat asi na
milion věcí. Tohle je totiž první role, kdy hraju někoho, kde je „ta předloha“ pořád živá. Skutečná. Většinou to v mé kariéře byly fikce nebo někdo, kdo už není mezi námi, jako teď naposledy Ctirad Mašín. Tady jsem měl ale jedinečnou šanci, protože ten člověk bydlí ve stejném městě, není ani o moc starší než já a můžu ho pozorovat a učit se od něj a studovat ho.

Co vás zajímalo?

Fakta to nebyla, ta jsem si už prošel díky podcastu. Spíš jsem se pídil po motivacích ve věcech, které se staly. Hodně mě zajímalo, jak to probíhalo ve vězení, jak se k němu chovali, jestli byl nějaký rozdíl mezi tuzemským a indonéským kriminálem, a podobně. A pak mě zajímalo, jaký je člověk, chtěl jsem si nastudovat jeho myšlenkové pochody. Jeho osobnost, abych dokázal předpovídat, jak by se v některých situacích zachoval. Tomáš se mnou samozřejmě nemohl být na place a říkat mi, co se stalo. To nejde. Není to dokument, ale film inspirovaný nějakou událostí. Já jsem potřeboval vědět třeba to, proč se směje, jak se směje, protože v minisérii je ta „slavná“ scéna, kdy přiletí z Indonésie zabásnutý Interpolem. V záběrech v televizi pak vidíte, jak jde s pouty na rukou a dost zvláštně se směje. Na to jsem se ho zeptal hned, proč se tak blbě smál, protože to působí všelijak. A víte proč? Bylo to proto, že česká policie mu dala ještě jedna želízka, na ta první, takže měl dvoje, a ještě mu do toho řekli: „Jménem zákona vás zatýkáme!“, načež Tomáš odpověděl: „Ale já už jedny pouta mám.“, načež policie zase odvětila: „Drž hubu, nebo přes ni dostaneš.“ Takže proto se tehdy smál.

Tohle nikdo samozřejmě nemohl vědět, takže si všichni mysleli, že je to nějaký psychopat. Prostě magor, který se tlemí tomu, že jde do vězení. Taky jsem potřeboval vidět, jak se hýbe. Možná jsem ho potřeboval poznat i trochu opilého, aby odhodil všechny zábrany a byl sám sebou. I v tom nejhorším. Což byl ten stav, během kterého se stala ona tragédie.

Takže jste se opili.

Hodně.

Účel to splnilo?

Myslím, že ano. Jinak to vlastně ani moc nešlo, byl jsem vedle Tomáše nonstop s notýskem a dělal si poznámky. Chudák. Tak jsem ho za to aspoň pozval na pár pivíček. Trochu, jako když člověk studuje, třeba v džungli, nějaký vzácný druh. Šli jsme do pražského klubu Bukanýr a tam jsme to roztočili. Nakonec jsme se s Tomášem viděli třikrát nebo čtyřikrát. Snažil jsem se s ním být v kontaktu i během natáčení, ptát se na detaily a moc doufám, že se všechno tohle snažení propsalo do výsledku. Pro herce je to myslím dost vzácná příležitost, že může čerpat inspiraci z předlohy, která s ním může komunikovat.

Byl nějaký moment, kdy se to s Tomášem „nepotkalo“?

Po chvilce jsem zjistil, že jsme si v hodně věcech podobní, někdy možná s nadsázkou až trochu nebezpečně. Oba jsme hodně impulzivní, teda Tomáš spíš byl, než je. Když někdo prudí nebo provokuje, tak se můžeme vytočit. A díky tomuhle jsme se mohli jednoduše vcítit do té situace, která se tehdy stala v klubu. Ono je to někdy hrozně jednoduché, nechat se vyprovokovat a jít se poprat ven. A člověk nikdy neví, jaké následky to může mít. A u Tomáše byly strašné. Každopádně jsme si k sobě našli cestu a moc se těším, až se zase potkáme, třeba na premiéře.

Tomáš Toman také v Matematice zločinu hraje.

Je to tak, má tam malou roli v komparzu. Je to scéna na soudu, poslední natáčecí den, poslední záběr i poslední obraz toho dne, kdy tam byl na půlhodinu a neměli jsme na sebe vůbec čas.

Matematika zločinu ukazuje slabá místa v systému. Může být někomu inspirací pro to, aby se nevzdal, když považuje svůj případ či cokoliv jiného za sporné?

Je to rozhodně inspirace pro lidi, kteří řeší něco podobného. Nepůjde nutně o jedince, kteří mají problém s justicí. Spíš obecně může jít o lidi, kterým se děje nespravedlnost a bojují, aby se dobrali pravdy a právě spravedlnosti. Myslím, že motivace to může být dobrá, ale hlavně je to zajímavý obrázek justice, ať už tuzemské, nebo světové, a to v tom, že nejde o neomylný orgán, který všechno kontroluje a má ve všem pravdu, a že ten omyl se může stát kdekoliv a že nějakému člověku, jako v tomhle případě Tomášovi, může vzít kus života. Tady šest let.

Tomáš Setkal jste se s tvůrkyněmi podcastu Magdalenou Sodomkovou a Brit Jensen?

Viděli jsme se krátce na natáčení. Ale popravdě já jsem se ani moc setkávat nechtěl. Za prvé jsem Magdalenu Sodomkovou nechtěl otravovat svými dotazy a za druhé jsem chtěl mít v hlavě čistě jen Tomáše. Ten podcast je, což dává perfektní smysl, z jejich pohledu a mě zajímalo primárně to, jak to vidí Tomáš. Možná ještě doplním, že Peter Bebjak měl z našeho setkání trochu strach. Když jsem mu oznámil, že mám sraz s Tomášem a jdeme na pivo, tak mi připomínal, že za dva dny točím a že by bylo vhodné, kdybych byl pak na tom place v celku a ve zdraví a ne že se půjdeme porvat někam na Spartu a já přijdu s modřinami po celé hlavě. Ví, že přípravu na svoje postavy beru velmi disciplinovaně, i to, jak je pro mě důležité si toho co nejvíc opravdu prožít a zažít.

To se vám někdy stalo?

Mockrát. Když vyrůstáte v Děčíně na sídlišti, tak se s vámi nikdo nemaže. Stalo se mi to i párkrát v Praze, když jsem se sem přestěhoval na školu. Víte, na mě si občas lidi dovolují, protože jsem hubený a vypadám, že se mnou bude rychlý proces. Jenže já si od přírody nenechám nic líbit, takže už jsem se párkrát ocitl ve velmi nepříjemných situacích.

Dělal jste nějaké bojové sporty?

Ne, ale vyrůstal jsem v Sudetech. To naprosto stačilo. Ale jinak jsem cíťa.

Co to znamená?

No, třeba že mě všechno rozbrečí. Naposledy to bylo u Pohlreichova Souboje restaurací. Dojala mě ta nesmírná energie, píle a ambice spojená s touhou všech těch lidí, kteří
tam jsou a chtějí uspět. Mě hrozně dojímá, když je někdo v něčem dobrý a obětuje tomu svůj život. Jde za tím, aby něco dokázal, a když se pod to ještě přidají housličky a piano… To jsem pak naprosto hotovej.

Takže vás dojala i Matematika zločinu?

U scénáře jsem slzy neronil, ale během natáčení mi jich ukáplo spoustu. Jsou tam scény, kdy se Tomáš potkává s maminkou ve vězení, pak tam jsou scény s jeho sestrou, když vidíte a i cítíte, jak mu život z vězení utíká mezi prsty, a on je nevinný a nemůže dělat vůbec nic.

Je Matematika zločinu vaše největší role?

Je samozřejmě příjemné, když je člověk na callsheetu už jiné číslo než nějaká čtyřiašedesátka. Říkáte si, že se to všechno vyplatilo. Ta práce, energie. Všechno. Moje největší role je ale doposud role Ctirada Mašína ve filmu Bratři, který bude mít premiéru letos v říjnu. Matematika zločinu je ale hned na druhém místě.

A měl jste i štěstí na kolegy, casting je opravdu propracovaný.

Je to tak. Třeba Zuzana Bydžovská, s ní mi bylo ohromnou ctí pracovat. Pamatuji si ji z Možná přijde i kouzelník, kde je naprosto fantastická. Je to velmi inspirativní člověk. Chodil jsem okolo ní po špičkách, koukal, jak pracuje, jak hraje… Sestru mi ztvárnila Kristýna Boková. S tou jsem točil poprvé v životě a hodnějšího a milejšího člověka jsem na place nikdy nepotkal. Má skvělý smysl pro humor a hrozně mě to s ní bavilo. No a pak samozřejmě Jiří Bartoška. S tím jsem nikdy předtím nespolupracoval. A je to teda velký profík. Musí být velká zodpovědnost probouzet se ráno s vědomím, že jste národní sexsymbol. Já tomu naprosto rozumím, síla jeho osobnosti a charisma není z tohoto
světa a je to úžasná zkušenost být mu nablízku. Navíc nikomu na světě nesluší cigarety právě tak jako Jirkovi. Ale úplně nejlepší ze všeho je, že štáb kolem Petera Bebjaka tvoří pořád stejní lidé. Martin Žiaran dělá kameru, Rasťo Šesták je producent a tak dále. Už spolu děláme asi pátou nebo šestou věc a vždycky je to pro mě nezapomenutelné. Často žertuju, že je potkávám víc než svoji mamku. A vlastně je to pravda.

Zdroj: presskit @TV Nova/Voyo

MAG#art2friends