Jevištní adaptace nejčtenější české klasiky

Kytice, jejíž symbolika je svázána s přírodou, každodenní venkovskou zkušeností a tradicí, je zároveň souborem vášnivých a smyslných příběhů plných nadpřirozena a děsuplných přízraků.

Svatební košile, Vodníka či Polednici, neboli magické mýty o lásce i hororové pověsti převedlo na jeviště historické budovy ND tvůrčí duo SKUTR, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. K Erbenově látce má duo velmi blízko − ritualizovaná archetypální témata jako láska a smrt, vztah matky a dítěte, muže a ženy nebo člověka a přírody se v jeho inscenacích opakují v mnoha obměnách a kontextech. Termíny představení ZDE.

Hrdinové jednotlivých příběhů řeší svá rodinná dramata, ale také se snaží „zvědět budoucnost“, provokují nadpřirozeno, či se jen obyčejně rouhají. Jenže za své prohřešky, ať už úmyslné nebo neúmyslné, jsou posuzováni podle neústupného mravního kodexu… Jistě, svědomí se neptá na velikost hříchu. Návštěvníky vyhořelého kostela, kde se jednoho večera setkávají hrdinové inscenace – možná obyvatelé jedné vesnice, možná i duchové jejich zemřelých příbuzných – jsme tedy především my sami.

Z rozhovoru s režijní dvojicí SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský):

Ve Stavovském divadle máte za sebou Krvavou svatbu, v Národním Kytici – dílo, kde smrt a rituály spojené s koloběhem života fungují jako jedny z určujících prvků pospolitosti. Je to náhoda, anebo vás tento typ příběhů zajímá?

Trpišovský: Zajímají nás témata, která se dotýkají imaginace a vnitřního světa. Tak se nejlépe zjistí, jak se člověk střetává s realitou, kam sahá jeho paměť věcí, ale i paměť osobní a společenská. A tam už se dostáváme blízko k rituálům i k pochopení jejich přesahujícího smyslu. Naše inscenace jsou pro někoho možná těžko popsatelné, náhodný divák si totiž může klást otázku, o čem že to bylo? Ale mám zkušenost, že i když inscenace někomu přijde myšlenkově řídká, stejně nepopře intenzivní emoci. I naše paměť udrží zejména emocionální zážitky – ať už kladné, či záporné.

Kukučka: Je o nás známo, že pokud v našich inscenacích ztvárňuje někdo mrtvolu, zahraje si pravděpodobně nejvíc. (Směje se.) Nejde o posedlost či fascinaci smrtí, spíš nás zajímá dematerializace těla – vzpomínka na tělo s živým duchem je pro nás svobodnější. Nerad používám surrealismus, ale duše může vzpomínat na několik věcí najednou. Tváříme se, že vše děláme kauzálně, ale v to já nevěřím. Mohu si s vámi teď povídat a zároveň řešit, kam půjdu na oběd, dokonce v sobě vyvolat chuť jídla, které si objednám. Nebo sexu, protože jsem si před chvílí všimnul zajímavé servírky. Někdy se v životě zbytečně limitujeme, protože něco považujeme za reálné, zatímco ostatní
za zanedbatelné.

Do Krvavé svatby jste neživé postavy či rovnou duchy dodávali. V Kytici jsou „předepsáni“ autorem…Ale oba texty jsou postaveny na silných a dominantních ženách, může se zdát, že jsou v nich muži víceméně do počtu.

Trpišovský: Jistě, Kytice jako by na Krvavou svatbu navazovala.
Kukučka: Ale zatímco do Krvavé svatby jsme náš slovanský folklór implantovali, v Kytici funguje přirozeně. Jeden rozdíl tam ovšem je – v Krvavé svatbě způsobuje smrt brutální změnu lidské existence, zatímco Kytice řeší téma svědomí a lidských chyb čili toho, co si pak sami po činu, či dokonce zločinu musíme odžít a protrpět. A často jde o zážitky téměř hororové.

Kytice je pro většinu Čechů zásadní sbírkou. Je kniha stejně známá i na Slovensku, Martine?
Kukučka: Ale ano. Třeba verše „Šiju, šiju si botičky“ určitě. Ale jde spíš o jednu z „podobných knih“, rozhodně ne dílo základní. Ostatně Slováci mají mnohem víc dochovaných balad než Češi, aspoň si to tedy myslím. Slovenský folklór je možná i živější, tím pádem má i víc knih, které jsou jím inspirovány – od lidových sbírek až po Dobšinského pohádky. Ale těžko bych hledal podobné dílo, ekvivalent Kytice na Slovensku. Tedy knihu, která ve vás vyvolá „wow!“ dojem.

(Upraveno z tiskových materiálů ND)

MAG#art2friends