Karin Bílík Vápeníčková o svém knižním debutu

Karin Bílík Vápeníčková nedávno absolvovala katedru Alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU a v říjnu jí vyjde první knížka. Jmenuje se  Do puntíku a je pro děti i dospělé, kteří se rádi ptají na cokoliv je napadne a nespokojí se s žádným nevím, možná, natož na to není odpověď… Hravé Karininy texty provázejí obrázky Káti Villinové. Kniha je z velké části rýmovaná a skvěle se hodí ke společnému prohlížení a hlasitému předčítání.

Karin několik let závodně tancovala latinsko-americké tance, pro Knihy Dobrovský píše knižní recenze a dělá rozhovory s autory, v letech 2018 a 2019 dvakrát získala titul mistryně žen ve slam poetry. Hraje v Divadle Komedie (Tesla) či Studiu Hrdinů (Romanticky rozprašuji vlastní popel). Zahrála si také v několika epizodních seriálových rolích (Podezření, Případ Roubal ad.). Jaká byla její cesta k první knížce? Šlo o náhlý impuls nebo splnění letitého snu? Také to se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Knihu jsem asi toužila napsat vždy. Málo jsem však věřila, že se mi někdy povede dojít do závěrečné tečky, do puntíku. Tedy i proto nese můj debut svůj název. V devátém měsíci, kdy jsem syna nosila v baťohu svého těla, jsme s manželem odpočívali na samotě v Rakousku, na statku, který je také rezidencí pro spisovatele. Někde tady, v absolutním tichu, ke mně přišla myšlenka, zda stihnu a zvládnu mému synovi vše o světě povědět a vše mu zodpovědět. Položila jsem si několik otázek, které mi vrtají hlavou, a nechci, aby pro mého syna zůstaly nezodpovězené. Tuším, že ta první zněla: Můžu Boha vidět z letadla? A tak jsem začala psát, rýmovat a dovolila jsem si filozofovat s notnou dávkou nonsensu. Kdyby kniha přiměla rodiče s dětmi k dialogu, budu šťastná. Psala jsem ji proto, aby se lidé nebáli odpovídat na cokoliv a nespokojili se s žádným nevím, bůhvíproč natož – o tom se nemluví.

Proč právě knížka pro děti a proč právě Do puntíku?

Myslím, že ta kniha balancuje mezi cílovým čtenářem, kterým je dítě, a dítětem v dospělém. Věřím a doufám, že osloví i staršího čitatele, že ho vrátí do bodu, kdy si pro sebe některé věci uzavřel jako nezodpovězené, a nyní bude mít chuť se k nim vrátit a pojmenovat si je – jen tak, aby našel svou tečku, svůj puntík. Do puntíku je název, který říká, že hledáme tečky za větou, hledáme odpovědi o Puntíku, totiž o tečce uvnitř vesmíru, na které žijeme, o naší planetě. A taky o nás, o lidech, kteří se z vesmíru jevíme jako spousta teček, puntíků hledající své místo. Někde uvnitř jsem měla svého tazatele, mého malého synka. Představovala jsem si, jak se mě ptá a já odpovídám. Proto vznikla forma dialogu – otázka – odpověď. A protože miluji poesii a píšu ráda verše na hranici patosu, naivity a existenciální pochybnosti, je kniha z velké části rýmovaná a určená k hlasitému předčítání.

Vaše texty skvěle doplňují ilustrace Káti Villinové, potkaly jste se až nad vaší knížkou nebo jste spolupracovaly už dříve?

Káťu mi doporučila konceptuální umělkyně a grafička Lenka Tyrpeklová, která má šestý smysl pro umění. Když jsem jí napsala, že hledám někoho, kdo maluje má slova, poslala mi pár lidí – a první z nich byla právě Káťa. Když jsem viděla její portfolio, řekla jsem si, že maluje obrazy v mé mysli, které neumí předat mé ruce. Sešly jsme se a hned na první kávu jsme věděly, že to je ono. Káťa měla se mnou božskou trpělivost, otevřela se všem možnostem, především i práci s koláží, kterou já miluji a celý náš svět vidím jako jednu velkou koláž. Všechny její obrazy považuji za autorský text, daleko přesahující pole ilustrace. Věřím, že to bylo osudové setkání a ráda bych, aby za mou mysl malovala i dál.

Jak náročná disciplína je pro vás psaní – píšete s lehkostí nebo je každá stránka těžce „vysezená“?

Abych byla upřímná, píšu s lehkostí, ale proces vzniku knihy mě překvapil. Lehkost šla v závěru stranou a přišla opravdu náročná práce. Mám od dětství problém, že jakmile se vracím ke své tvorbě, vidím na ní všechno špatně a přepisuji. V dospělosti se z přepisování stalo mazání. Byla i chvíle, kdy jsem chtěla všechno vymazat a napsat znovu, ale nad vodou mě držela má korektorka Linda Haburová, která říkala, že to, co píšu, má smysl. S odstupem je zřejmé, že kniha je otevřený prostor, nikdy není dopsaná a nikdy není napsaná bez autorského otazníku – neměla jsem to říct jinak? Je to mé poprvé, tak jsem na sebe přísná, ale zároveň jsem nikdy žádnému svému textu nevěnovala takovou dávku lázní, rehabilitací a masáží slov a významů. Tak jak to je, je to pro teď do puntíku správně. S lehkostí i s těžkostí odpovědnosti.

Jste podepsána pod řadou recenzí a rozhovorů pro Knihy Dobrovský, máte proto jistě výborný vhled do současného literárního světa – nakolik vás to ovlivňuje při vlastní tvorbě?

V Knihy Dobrovský jsem našla domov. Lidé, kteří zde pracují, a mám to štěstí, že s nimi pracuji již šest let, jsou skvělí čtenáři, odpovědní redaktoři a vědí, co je současné knižní klima. Já jsem mezi nimi jako exotické ovoce. Opravdu. Všichni se mnou mají trpělivost. O tom, že píšu knihu, ani nevěděli. A cítím velkou zodpovědnost, aby se jim líbila! Díky mé práci vím, že každá kniha má svého čtenáře. Je velice snadné soudit a odsoudit, ale když s knihami pracujete, pochopíte, že je to obrovsky barvitý svět plný možností. A snad i Do puntíku poputuje ke svým cílovým puntíkům.

Jaké jsou vaše další tvůrčí plány?

V současné chvíli natáčíme s manželem film Adama Martince Mord, je to úžasný projekt a máme z něho velkou radost. Poprvé také s manželem vystoupíme s našimi texty a písněmi na Kabaretu Hrdobci, což je krásný projekt Kuby Horáka v mé Ostravě, v mé domovině. Příští rok mě čeká zkoušení opět v divadle Komedie, na které se moc těším. Píšu divadelní hru pro Studio Rubín, která nese pracovní název Bez bot. A někde uvnitř mám námět na další knihu. Přišel ke mně při procházení krabic fotografií mé babičky. Nejde o touhu vypovědět její životní příběh, ale o snahu uchopit slovy množství snímků, které uchovávají momenty, o kterých dokážou mluvit duchaplně jen ti, kteří na nich jsou. O fotografii ostatně přemýšlíme i v představení Romanticky rozprašuji vlastní popel ve Studiu Hrdinů. Mám pocit, že fotografie je zvláštní ilustrace života, pod kterou se často nestihne podepsat žádný tvůrce, a proto nás nutí přemýšlet o tajemství bytí, o kterém pocitově víme tak málo.

MAG#art2friends