Když se řeč stává bludištěm

Hlavní hrdinka Michelle neboli Miška musí být umístěna do domova pro seniory. Dříve pracovala jako korektorka, nyní jí však slova a jejich význam začínají nenávratně unikat. V důsledku neurodegenerativní choroby trpí afázií, a tak slova nesmyslně zaměňuje nebo dokonce vynechává. Je si však plně vědoma toho, že je ztrácí. A nejen je. Začíná hra o čas, neboť Miška se rozhodne najít lidi, kteří jí kdysi zachránili život. Říci jim „děkuji“, dokud to slovo ještě patří do jejího světa. Dokud ví, co znamená.

V této inscenaci je podstatná afázie, ale v zásadě je o odcházení, o tom, že člověk opouští tenhle svět. A jak už je řečeno samotným názvem Vděk, je potřeba opravdu poděkovat, dokud to jde. Tady a teď, bez zbytečných odkladů a výmluv. Protože najednou může být pozdě. Na mne tohle téma působí hodně intenzivně hlavně přes moji generaci, neboť nám stárnou rodiče a všechny nás to čeká,“ říká Klára Cibulková.

Miška na jevišti prochází několika stadii onemocnění – „jako by ji odnášel proud, který ji dříve nebo později strhne,“ řečeno slovy její sousedky Marie. Jak se Klára Cibulková na tuto náročnou roli připravovala? „Radil nám neurolog, pan doktor Filip Růžička, nakoukávala jsem různá videa a navázala jsem také kontakt s pražským Klubem afasie. Byla jsem u nich na tzv. konverzační skupině, protože jsem chtěla bezprostředně vidět ten projev. Pro nás je opravdu nepředstavitelné, jaké to je, když najednou nemůžete mluvit, přitom vám to myslí, slova máte takzvaně na jazyku, ale nejde to ven. Tím se vlastně dostáváte do šílené izolace, vzápětí do depresí… je to opravdu velmi těžká situace.

Neurodegenerativní choroby – Alzheimerova nemoc, stařecká demence a další – jsou jedním ze zásadních problémů naší civilizace. Přitom se o nich v širším kontextu mluví velmi málo. Inscenaci Vděk bychom proto rádi spojili s osvětou k danému tématu. I proto od počátku scénář vznikal v konzultaci s neurology a psychology,“ dodává ředitelka Divadla Viola Lenka Plavcová.  

2. premiéra novinky Vděk je na programu 12. 11., repríza následuje 11. 12. Předprodej vstupenek v pokladně Divadla Viola (Národní 7, Praha 1) nebo online prostřednictvím webu Divadla Viola.

Svůj první román Dny bez hladu vydala Delphine de Vigan v roce 2001, tehdy ještě pod pseudonymem Lou Delvig. O čtyři roky později publikovala už pod svým skutečným jménem knihu Pěkní chlapci, v roce 2006 následovala próza Jednoho prosincového večera, jež jí vynesla první literární ocenění. Světového úspěchu dosáhla románem No a já z roku 2007 – ve Francii získal dvě literární ceny a ocitl se v nejužším výběru na prestižní Goncourtovu cenu.


Viola se na divadelní mapě Prahy těší výlučnému postavení. Někdy bývá trefně označována jako nejmenší velké divadlo v Praze. Nikdy neměla stálý herecký soubor, ale vždy zde vystupovaly velké herecké hvězdy. Útulný prostor nevelkého sálu přímo v centru metropole, na Národní třídě, je už řadu let dějištěm intimních setkávání diváků s uměním. Od roku 1963, kdy se v tehdejší Poetické vinárně Viola konalo první představení, repertoár staví na myšlenkové, autorské, inscenační kvalitě a na výtečných hudebních a hereckých výkonech, které jsou pro diváky zdrojem intenzivních zážitků. Dramaturgický záběr sahá od scénických čtení přes komorní dramata až po rozverné kabarety. Soboty patří rodinám s dětmi – především pohádkovým představením. V předsálí divadla návštěvníci najdou každý měsíc novou výstavu.

Jedinečná atmosféra do Violy přitahuje nejen diváky, ale také velké osobnosti uměleckého světa. K legendám, které se sem rády vracely, patřili Radovan Lukavský, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Karel Höger, Rudolf Hrušínský, Dana Medřická, později Jan Kačer, Jana Hlaváčová, Hana Maciuchová, Boris Rösner či Eliška Balzerová. V současné době na jevišti Divadla Viola excelují Bára Hrzánová, Taťjana Medvecká, Jiří Langmajer, Jiří Dvořák, Marek Eben, Tereza Kostková, Klára Cibulková, Tomáš Pavelka a další, včetně členů mladší herecké generace, jako jsou Viktor Dvořák nebo Máša Málková.

MAG#art2friends