O konci višňové epochy

Černá absurdní komedie, u které nebudete vědět, jestli se smát, nebo brečet. Provokativní humor, který se nezastaví před ničím. Komedie o konci višňové epochy, příběh o konci civilizace. Nová inscenace Činohry Národního divadla po nedávné premiéře opět na jevišti Stavovského divadla 31. října a 1. listopadu. Hrají Radúz Mácha, Pavlína Štorková, Jindřiška Dudziaková, Šimon Krupa, Martina Preissová, Robert Mikluš, Vladimír Javorský, Simona Lewandowska a další.

Děj hry se odehrává v USA, v bývalém domě manželského páru Toma a Jerry, kteří se po několika letech nepřítomnosti vrací do své luxusní vily, kterou přenechali svým černošským sluhům Suzanne a Danielovi a také strýci Bernardovi. Ten ovšem není úplně při smyslech, začal o sobě tvrdit, že je Rus a cítí se zodpovědný za vše, co se aktuálně ve světě i v Americe děje. Akutní léčbu ovšem zřejmě nepotřebuje jen on…

Ivan Vyrypajev je jeden z nejznámějších a nejoceňovanějších ruských autorů současnosti. Na protest proti aktuální politice Kremlu se vzdal ruského občanství a přijal občanství polské. Ve své nejnovější hře, kterou napsal přímo pro Národní divadlo, se se svým typickým ostrým humorem i poetičností vyrovnává s osobními pocity viny, které jako Rus pociťuje po ruském vpádu na Ukrajinu. 

Ivan Vyrypajev o vzniku hry Cherry Man

Měla jsem pocit, že původně jsi uvažoval o adaptaci nějaké existující hry, teprve pak přišel nápad na „Višňového muže“.

Ne. Původně jsem byl požádán, abych napsal hru. Ale vypukla válka. Rusko zákeřně napadlo Ukrajinu. Byl to pro mě skutečný šok. Velká tragédie. Byl jsem zdrcený. Tato událost je dokonce jedním z největších šoků v mém životě. A tak jsem po chvíli přemýšlení o tom, jakou hru bych mohl napsat, dospěl k závěru, že nemohu napsat nic. Uvědomil jsem si, že nemám divákovi co říct. Opravdu, došla mi slova. Tak jsem Lukášovi a Martinovi (pozn. umělečtí ředitelé souboru Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) řekl, že nemůžu psát. A že bych mohl možná inscenovat něco, co už je napsáno. Nechtěl jsem tak skvělou nabídku odmítnout. Ale jako autor jsem nemohl dělat nic. Maximálně bych to mohl zkusit jako režisér, ale s jiným autorem.
Lukáš a Martin mě ovšem přesvědčili, abych si vzal ještě nějaký čas a popřemýšlel o jejich nabídce. A tak jsem se nad tím opravdu ještě jednou vážně zamyslel. A najednou jsem v sobě možnost nové hry objevil. Vlastně mi dali příležitost ještě jednou vstoupit na jeviště. A za to jsem jim opravdu velmi vděčný!

Napsal bys podobnou hru, kdyby nezačala válka na Ukrajině? Kdybys třeba ani neopustil Rusko?

Samozřejmě, že ne. Tato hra je spíše o válce a morální a duchovní krizi, kterou válka způsobuje. Ta strašná, špinavá agrese Ruska je také neuvěřitelnou tragickou absurditou. Je to tak obrovská, všeobjímající strašlivá absurdita! A tak jsem napsal hru v žánru absurdity a černé komedie. Ale nemůžu říct, že bych byl válce vděčný. Samozřejmě, kdyby nebyla válka, nebyla by ani tato hra. Ale přísahám, že bych byl raději, aby neexistovala ani jedna moje hra, jen kdyby skončila tahle strašná a velmi, velmi hloupá a příšerná válka.

Ve svém textu se snažíš tematizovat pocity člověka, který „patří k nenáviděnému národu a snaží se žít na Západě“, ironizovat afektovanou křeč jednotlivých postav, jejich nechuť vidět pravdu, vlastně i bezpečný kavárenský, rádoby levicový postoj lidí k válce na Ukrajině.

Jo, to je tam taky. Nepřebíráme odpovědnost za to, co se stane s tímto světem. Protože nepřijímáme odpovědnost za to, co se děje s našimi osobními životy. Samozřejmě, ne všichni. Ale většina občanů ano. O Rusech je to jasné, to je prostě totální nezodpovědnost a jakýsi sen, ve kterém se ruská společnost utápí jako ve sklenici lepkavého medu. Ale to se bohužel děje i obyvatelům Evropy a USA a celého světa obecně. Opět – ne všem. Ale většině.

Mrzí tě, že ti okolnosti nedovolily svůj text v Národním divadle i režírovat?

Rozhodl jsem se ukončit svou divadelní kariéru. Cherry Man je také moje hra na rozloučenou. Od nynějška budu psát především jen texty pro duchovní praxi. Jsem zapojen do projektu kreativního a duchovního rozvoje Teal House, který realizujeme s týmem ukrajinských, běloruských, ruských a dalších uprchlíků ve Varšavě. V divadle jsem působil téměř třicet let a zdá se, že toto období je u konce. Je mi čtyřicet devět a chci se teď věnovat duchovnímu životu a pomoci lidem. Zní to nechutně pateticky, ale nenacházím jiná slova. Toužím se zkrátka rozvíjet a posouvat dál a tradiční divadlo je etapa, kterou už mám za sebou.


(Rozhovor vedla a z ruštiny přeložila Ilona Smejkalová, jeho plný rozsah je publikován v programu k inscenaci.)

MAG#art2friends