Režisérka Jasmina Blaževič o novém seriálu Mozaika, o reklamě, dokumentech i studentech FAMU 

Když jsme začali připravovat Mozaiku, tak jsme se rozhodli, že navzdory zběsilému tempu, ve kterém všechny seriály vznikají, se pokusíme udělat kvalitní kus práce. Za prvé kameramani byli ochotni hodiny a hodiny se mnou vymýšlet, jak to natočíme. Řekli jsme si pro sebe, že natočit blbý záběr zabere stejný čas jako natočit dobrý, takže uděláme maximum, aby ten záběr dával smysl. Herci, dokonce i ti nejzkušenější, byli ochotní zkoušet tak dlouho, dokud jsme si neujasnili, jaká je jejich postava a jaké jsou její vztahy v rámci této složité rodinné mozaiky. Tahle dobrá energie se najednou stala nakažlivá, takže i na place ze sebe všichni vydávali maximum.

Jedním slovem – lehký. Měla jsem už svůj sehraný tým, se kterým běžně spolupracuji i na reklamních projektech, takže jsme jen pokračovali dál. I když je reklama malý formát, musíte úplně stejně jako u každého filmu projít celé kolečko od obsazování herců, výběru lokací až po vymyšlení celkové koncepce, střihu, postprodukce. Takže pro mě tam nebylo nic nového, co bych nedělala běžně.

Dokonce bych řekla, že dnešní „quality serial“ má mnoho společného s kvalitními reklamami. Oboje se snaží o neotřelou autenticitu, zajímavý vizuální styl, příběh plný zvratů a o silný emotivní dopad. Není divu, že nejlepší seriál v Čechách – Pustinu natočil nejlepší reklamní režisér Ivan Zachariáš jako svoji první hranou věc. Ne že bych se s takovým esem jako je on chtěla srovnávat, ale opravdu to má spoustu společných elementů a cílů, které chcete dosáhnout.

Kdysi to těžké bylo. Reklamní agentury většinou vedou chlapi a často jsou to takoví borci, drsní chlapi, kteří si těžko dovedli představit, že by tu obtížnou komunikaci nejen s celým štábem, ale i s náročným klientem zvládla nějaká holka. A musím potvrdit, že ta práce je opravdu drsná, protože je vaše režisérská vize neustále konfrontována s požadavky klienta a zpochybňována miliony dotazů ze strany zadavatele. Rozhodně to není pro citlivé povahy, ať už jsou to muži, nebo ženy.

Když režíruji reklamy, musím neustále přicházet s kreativními řešeními a být silná v argumentech. Ne abych obalamutila klienta, jak se mnozí začátečníci domnívají, ale abych nabídla cestu, která bude pro výsledný tvar ta nejlepší. Ať už dělám hranou věc, či reklamu, vždy mi jde o to jediné – aby výsledek byl co nejlepší.

Dnes je situace poněkud jiná, protože je už více žen jak v agenturách, tak i mezi klienty a všichni už si uvědomili, že i cílovka jsou většinou ženy. Takže je dnes i víc žen – režisérek. A to nejen u reklamy. 

Natáčení dokumentů je u mě vždy spjato s touhou něco se naučit, poznat něco, co by mi jinak nebylo dané. Když jsem natáčela v Asii, tak mi ten jiný svět otevíral úplně nový pohled na můj vlastní svět a život. Hraný film člověka vysává, všechno z vás bere, protože musíte vytvořit svět před kamerou z nuly. Dokument vám naopak dává, tam energie proudí směrem k vám. Před vámi je skutečnost, která se otevírá, a vy se ji snažíte uchopit, porozumět a v tom procesu se učíte.  

Rozhodně. Na katedru režie na FAMU nastoupila generace studentů, která už neřeší sebe, ale svět kolem sebe. Hodně to vnímám na tématech, která si vybírají. A navíc se ten svět snaží poznat přímo, a ne zprostředkovaně skrze sítě, proto studenti věnují velkou pozornost a spoustu času rešerším. Hodně jim jde o to být pravdiví a věcní. Ale přitom nechtějí tvořit sociální dramata, takže často ta těžká témata okořeňují buď humorem, anebo svéráznou stylizací.

Jasmina Blaževič vystudovala hranou režii na pražské FAMU. Její studentská tvorba, především absolventský film Celnice, byla oceňována na mnoha festivalech. Po studiích se věnovala spíše dokumentární tvorbě. Natočila řadu dokumentů v Asii se sociální a politickou tématikou. Nicméně její nejznámějším dokumentem je portrét Věry Chytilové Cesta, vytvořený ve společnosti Negativ. Pro Českou televizi v roce 2000 natočila svéráznou vánoční pohádku Řád saténových mašlí, ve které princezny hrají dvanáctiletá děvčátka.

Etablovala se jako velice úspěšná reklamní režisérka, téměř jediná žena v tomto mužském oboru. Její práce v reklamě je spjatá se společností Bistro Films a zaměřená převážně na velké imageové kampaně založené na silném příběhu pro společnosti jako jsou Kofola, Kooperativa, Vodafone, Česká spořitelna, Pilsner Urquell, ČSOB, Budvar, Albert, Billa, Tchibo, T-Mobile. V roce 2022 byla oslovena, aby se ujala režie nového seriálu Mozaika podle předlohy Alice Nellis a v produkci Lucky Man Production.

Od roku 2000 dodnes působí na FAMU jako kmenový pedagog nejdřív v dílně s Věrou Chytilovou a následně v dílně s Bohdanem Slámou. Jako vedoucí pedagog je podepsaná pod filmy mnoha úspěšných absolventů.

 Je vdaná a má dvě dospělé děti. Její manžel je Igor Blaževič, zakladatel a dlouholetý ředitel MFF Jeden svět.

MAG#art2friends