Rozhovor s Anežkou Kubátovou o její roli Dani a dalších hereckých výzvách

Mockrát děkuji. Hned po předávání jsem utíkala do divadla hrát, kde jsem si nešťastnou náhodou v tento šťastný den rozbila nos. Tak jsme se s kolegy nasmáli, že ho nemám vystrkovat. Je to pro mě čest. Velmi si toho ocenění vážím a budu se snažit dostát závazku nezklamat sebe ani diváky, kteří k nám do Divadla Na zábradlí zavítají.

Neměla jsem doposud zkušenost ztvárnit postavu dle skutečné, žijící ženy. Snažím se vyprávět její životní příběh, se ctí se vyrovnat s postavou Dani byla pro mě tedy obrovská výzva. Přála jsem si ukázat chytrou, křehkou, toužící, chybující, běsnící a rychle myslící ženu. A to byl pro mě úkol.

V rámci příprav jsem se s paní Daňou nesetkala. Poslouchala jsem rozhovory s ní, které poskytla médiím. Připravovala jsem se, jak jen to čas a mojí milí doma dovolili. Mám ráda na své práci, že třeba mohu jít nakoupit nebo jet tramvají, chřoupat křupky a při tom si dumat nad situacemi a v duchu opakovat texty.

Mám slabost pro své kolegy, jsem tedy šťastná, že s nimi mohu trávit čas zejména na zkouškách a potom vydechnout v šatně, postát na chodbě před představením. Jsou to nepřenosné zážitky. A jednotlivá představení už sdílíme s diváky, může nám to utéct, proklouznout, může se udát zázrak.

Zcela naplňující. Seznámila jsem se více s Annou Klimešovou v pracovním tandemu s Petrem Erbesem. Prvně jsem zkoušela se svým kolegou Michalem Bednářem, na kterého jsem se tuze těšila. S Michalem a Káťou Císařovou, Johanou Matouškovou a Vojtou Vondráčkem jsem si během zkoušení užila spousty legrace, třeba když v rámci improvizací odoperovávali Michalovi (Pavlovi) představivost, která se proměnila v pingpongový míček.

Za krátký čas mě čeká vysněná spolupráce s Jiřím Jelínkem a mojí sestrou Bárou, která jinak hraje v Divadle pod Palmovkou. Budeme chystat v našem divadle představení Franz a kavka pro děti i rodiče. Se svou kamarádkou Aničkou Duchaňovou se scházíme ve volném čase nad sezónní kapelou Vločky či Panpelišky též pro děti a nestárnoucí rodiče.

Držím palce! A kdybych měla tu možnost, poslala bych horu radosti a trpělivosti a snů všem, kteří se divadlu chtějí přes všechny hektolitry kávy, propocené svršky a „nervy v kýblu“ s láskou věnovat.

Těsně před začátkem se trochu tak po svým zavrtím, abych zjistila, jak moc jsem nervózní.

Nemám vysněné žánry nebo role jako spíš spolupráci s konkrétními lidmi. Spousta snů se mi během působení v Divadle Husa na provázku a v Divadle Na zábradlí plní. Mám neuvěřitelné štěstí na báječné kolegy a režiséry s jejich týmy, se kterými jsem měla možnost pracovat.

Krmím ty dvě životní lásky vším, co mám po ruce. Své nejbližší, partnera, pětiletého synka, psa, co jí i ořechy, si nosím všude s sebou. Kromě jeviště. Je pravda, že je těžké se vracet domů pozdě večer, že je často nestihnu pohladit a popřát dobrou noc.

To je lehká otázka. Nejvíc se učím od svých starších kolegů a od mladších se nechávám inspirovat. V osobním životě se prosekávám šavlí přes své bubáky se střídavou úspěšností.

Dlouho jsem svým známým říkala, že doma nemluvíme o divadle. Není to pravda. S mým milým (režisér Jan Mikulášek, pozn. red.) toho o divadle namluvíme až až. A to říkám proto, že tyto hovory mám ráda a nade vše mám ráda svého milého, do kterého jsem se před sedmnácti lety v Brně v divadle zamilovala.

MAG#art2friends