Rozhovor s autorkami knihy Ztracenné

Digitální vypravěčka Michelle Losekoot, zkušená etopedka a průvodkyně osobním rozvojem Táňa Brodská a talentovaná ilustrátorka Petruccya společně vytvořily knížku Ztracenné pro všechny silné, odvážné a výjimečné ženy, které se na své cestě cítí někdy osamocené; pro ty, které prošlapávají stezky ostatním a dodávají jim odvahu žít po svém. Pro bojovnice, které chrání, pečují a konejší, ale svoje vlastní bitvy bojují samy. Pro vlčice, které vyživují své smečky, ale samy zůstávají hladové.

Novinka Ztracenné na 240 stranách přináší citlivý náhled do ženské duše zjizvené zaklínadly, která slýchávaly v dětství, a konvencemi, které je umlčují v dospělosti. Sbírka 55 krátkých příběhů spojuje dva odlišné pohledy na svět – spirituální a racionální – a hledá v jejich průniku prostor, ve kterém se ženy mohou zastavit, vydechnout a opečovat svá stará zranění.

Rozhovor s autorkami knihy

Táňa Brodská:

Pravidelně pořádáte sezení a semináře pro ženy. Vycházela jste při tvorbě knihy z jednotlivých příběhů konkrétních žen?

Ano, v knize jsou i příběhy mých klientek, nicméně většinu příběhů jsem si odžila já sama.

Jsou problémy dnešních žen něčím specifické, charakteristické? Čím a jak si to vysvětlujete, třeba i ve srovnání s minulostí?

Problémy jsou víceméně stejné, ženy stále řeší vztahy. A jak se postupem let proměňuje životní styl, proměňují se i vztahy v rodině, práci, s přáteli atd. Ale ženy stále trápí to samé: Jak být dost dobrá? Jak vyhovět? Jak pečovat o svou spokojenost? A síla těchhle pochybností bude samozřejmě záviset na věku, postavení, zázemí nebo místě bydliště každé ženy. V poslední době ke mně chodí mnoho mladých žen, které mají problémy z úzkostmi. Často pramení z toho, že nemají pod kontrolou tělo. A to jim začne říkat, že něco není v pořádku. Protože tělo se vždycky ozve.

Co byste poradila každé ženě, aby jednoho dne nezjistila že je tak trochu “ztracená”? 

Přála bych jim, aby vůbec objevily, že jsou ztracené. Protože teprve když člověk zjistí, že je ztracen, může se začít hledat, a právě tam začíná zábavná cesta sebepoznání. Aby se žena nikdy neztratila, musí si udržet kontakt sama se sebou. Cítit, co skutečně cítí, navzdory tomu, co okolí říká, že by měla nebo neměla cítit / dělat.

Petruccya:

Jak lze motivovat skrze ilustrace? 

Ilustrace je schopna upozornit na téma, které se vás může dotknout. Změnit či pohnout s člověkem dokáže ale spíše arteterapie, která může být na ilustraci založená.

Co je pro vás stěžejní při vytváření ilustrací na dané téma?

Jsem typ ilustrátorky, které se musí téma dotknout. Zároveň potřebuji téma dobře pochopit. Neilustruji na rozkaz nebo na základě zadání, ale dokresluji příběh tak, aby ho lidé lépe pochopili. Neilustruji, doilustrovávám.

Dají se emoce a pocity vyjádřit umělecky? A mohou ilustrace působit terapeuticky?

Pokud vás na příběhu nebo ilustracích nic nezaujme a nic se vás nedotkne, budou to vždy jen hezké obrázky.

Dají se emoce a pocity vyjádřit umělecky? A mohou ilustrace působit terapeuticky?

Pokud vás na příběhu nebo ilustracích nic nezaujme a nic se vás nedotkne, budou to vždy jen hezké obrázky. Pokud ve vás mají ilustrace spustit nějaké procesy, musí se vás téma dotknout. Pro mě samotnou byla ilustrace této knihy terapie. I přesto, že jsem s Táňou a Michelle některé příběhy zažila, jiné slyšela vyprávět, nemusela jsem je plně chápat. Ale když jsem si sedla k ilustracím, musela jsem je pochopit naplno, musela jsem se doptávat na každé drobné nepochopení nebo nejistotu. Objevila jsem díky tomu mnoho nových věcí. Práce na knize byla má soukromá arteterapie.

Michelle Losekoot:

Co vás vedlo k napsání knihy pro ženy?

Moment, kdy jsem se rozhodla, že příběhy sepíšu, si pamatuju přesně. Seděly jsme před Táninou roubenkou na čaji, a když Táňa dovyprávěla nějaký příběh, podívala jsem se na ni a řekla: Tohle by mělo slyšet víc lidí. Pojďme ty příběhy sepsat. A Táňa – protože netušila, co bude obnášet napsat a vydat knihu – souhlasila.

Jak dlouho jste na knize pracovala, jak jste dávala příběhy dohromady?

Příběhy jsme hledaly a sepisovaly zhruba rok. Jednou za pár týdnů jsem vyrazila z Prahy za Táňou do Orlických hor, pobyla pár dní, a nabírala si nový materiál. Mezi návštěvami jsem na textu pracovala a přidávala své příběhy.

Vychází z vás osobně, z vašich zkušeností a práce s vlastní osobností?

Ano, je to sbírka příběhů, které si vyprávíme, když je nám ouvej. Připomínají nám, že je drahé být svá, že vyšlapávat cesty je náročné a že jediný platný kompas, který radí, kudy v životě jít, je ten můj. Kniha také spojuje dva zcela rozdílné světy – ten Tánin, který je velmi spirituální, emoční a založený na přírodních zákonech a zkušenosti předků, a ten můj – racionální, pragmatický a založený na studiích a výzkumech. V průniku těchhle světů je prostor, ve kterém ženy mohou čerpat ze zkušeností ostatních a ve kterém si můžou na chvíli odpočinout, shodit brnění, nesoudit, nesoupeřit, ale jen tak být.

Kdo by si měl knihu Ztracenné přečíst?

Ztracenné jsou knihou pro všechny ženy, které jsou místy unavené touhou zapadnout, vyhovět a uspět. Pro všechny statečné a inspirativní ženy, které si potřebují vzpomenout, kdo pod nánosy konvencí, zvyklostí a očekávání vlastně jsou.

Autor rozhovoru: Michaela Fialová Rozšafná

MAG#art2friends