Rozhovor s autory: Mezi nebem a pacientem

Jak vypadá práce doktora ve vrtulníku? Na které vzlety nikdy nezapomene? Kdy měl při zásahu strach a co už by ve službě nechtěl zažít? Knížka Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem přináší vyprávění, při kterém se občas tají dech. Chvílemi je dojemné a jindy vás naopak rozesměje. Taky vás naučí, že při první pomoci se není čeho bát, a možná i přiměje víc přemýšlet nad tím, co v životě děláte.

Při psaní zatím žádné knížky jsem nezažil takový koktejl emocí. Promíchaly se ve mně snad všechny. Od smíchu k slzám. Od dojetí ke kroucení hlavou, že jsou některé věci vůbec možné. Kolikrát mi různé příběhy běhaly v hlavě ještě několik hodin poté, co jsem je slyšel. Taky přiznávám, že jsem se začal jinak chovat. Třeba přemýšlet nad tím, jestli musím mít v autě rádio opravdu tak nahlas a pak třeba neslyšet blížící se záchranku. Nebo jestli bych při chůzi přece jen neměl míň zírat do mobilu,“ přiznává Martin Moravec.  

Očekávaná novinka Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem vyjde v polovině října.

Rozhovor s autory knihy

Martine, proč jste ke spolupráci na novém knižním rozhovoru oslovil právě Marka Dvořáka?

Martin: Protože je to machr. Navíc mladý, vizuálně dekorativní… (směje se). Nějakou dobu jsem ho sledoval, líbilo se mi, co dělá, jak o tom mluví i píše, tak jsem se sebral a zašel za ním. Měl v tu dobu asi dvacet nabídek na sepsání knížky, nechal si odvyprávět, co by ho se mnou čekalo, a na konci se zeptal: „Začneme hned?“ Musím říct, že jsem měl zatím na zpovídající ohromné štěstí. Nejenže všichni ve svém oboru patří k nejlepším a umí o tom hezky mluvit, ale hlavně o tom mluvit chtěli. Ani jednou jsem s nikým nezažil chvíli, že by je tvorba knížky nebavila nebo zdržovala.

Během rozmluv s Markem Dvořákem jste vyslechl řadu konkrétních příběhů z jeho každodenní praxe lékaře záchranky, nakolik na Vás působily preventivně – jinými slovy, chováte se teď jinak? Třeba obezřetněji?

Martin: Chovám se rozhodně jinak. Minimálně jsem ubral na hlasitosti rádia v autě, abych slyšel houkající záchranku, při chůzi tolik nekoukám do mobilu, a když někoho vidím ležet na ulici, jdu se zeptat, jestli mu něco není. Dřív bych asi mávl rukou a řekl si: „Bezdomovec. Opilec.“ Třeba je. Ale třeba taky ne, a když si to řekne každý, nikdo jim nepomůže.

Případně, bylo pro Vás setkání s Markem Dvořákem impulsem například k absolvování kurzu první pomoci – třeba velmi oblíbeného online kurzu #kryjemevamzada, který připravil právě Marek spolu s influencerkou Nikol Leitgeb?

Martin: Já jako kluk chodil do Červeného kříže, takže nějaké základy první pomoci jsem dostal už tam. Úplně mi teda nešla stabilizovaná poloha, do které jsme pořád museli někoho přetáčet, ale Marek mi naštěstí vysvětlil, že už se tenhle postup tolik nepoužívá – hlavně pokud vás je u nemocného víc. Online kurz jsem si poctivě koupil hned první den, kdy vyšel. Tedy možná druhý, protože první to přes nával jiných nadšenců nešlo. A udělali ho skvěle!  

Marek Dvořák na svém IG zmínil, že jste se sešli asi ke dvaceti rozhovorům, předpokládáme, že to nebylo úplně nerušené rozprávění… Vzpomínáte si na nějaký konkrétní urgentní případ, ke kterému byl Marek během vašich setkání odvolán?

Martin: To už se mi stalo u profesora Beneše, který během jedné naší schůzky musel na sál k akutnímu případu. A tady to bylo ještě dobrodružnější. Občas opravdu zapípal pager, což je mimochodem rámus, který by probudil i hluchého. Marek se spakoval, za pár vteřin byl pryč a já jen zíral na ten frmol. Někdy mi ještě stihl ukázat obrazovku pageru, na které bylo napsáno třeba jen: Akutní výzva. Což znamená, že šlo o něco vážného, a aby dispečerka neztrácela čas, podrobnosti dodává posádce až cestou. Pokaždé jsem samozřejmě vyzvídal, o co šlo.

Marku, proč jste se rozhodl kývnout Martinovi na napsání knížky?

Marek: Byl tak úporný, že jsem si řekl, že to bude cesta nejmenšího odporu (směje se). Ne, dělám si legraci, oslovilo mě více zájemců o sepsání knihy. Někdy prostě intuitivně poznáte, že zrovna tenhle krok je správně a u Martina to byl přesně ten případ. Znal jsem jeho předchozí tvorbu a při osobním setkání jsem si řekl jo, to je ten člověk. A podle mě to bylo rozhodnutí správné. Snad tento názor budou sdílet i čtenáři. 

Je to vaše první knížka. Je něco, co vás při její tvorbě překvapilo?

Marek: Snad ani ne, myslím, že většinu té zákulisní nepopulární práce odvedl skvěle právě pan Moravec, pro mě to byla jen série příjemných rozhovorů a následné čtení.

Bylo to jiné, než jste čekal?

Marek: Bylo to rozhodně víc práce a času, než jsem očekával. 

Co byste ke knížce řekl? Jaká podle vás je?

Marek: Hodně lidí mi říkalo, že se jim líbí, jak píšu a ať napíšu knihu. Já jsem na to odpovídal, že na to nemám a že bych to neuměl tak hezky formulovat, navíc bych nechtěl psát o sobě a na některé věci se nemůžu zeptat sám sebe, proto jsem moc rád, že to za mě udělal pan Moravec. Samotného mě překvapilo, kolik věcí ze mě dokázal vytáhnout, jak jsem se rozpomněl na věci, které jsem myslel, že v paměti už dávno nemám. Lidé, kteří už ji četli, říkají, že je chvílemi vtipná, chvílemi smutná, někdy si asi lidi řeknou, že jsem magor, občas souhlasně pokývají. A tak to asi má být.  

Co se v ní lidé dočtou?

Marek: Myslím si, že je to takový ucelený přehled mých názorů na různé věci a vysvětlení, proč svět vnímám tak jak ho vnímám, pochopitelně z větší části se točí kolem toho, kolem čeho se točí celý můj život, a to je urgentní medicína.  

MAG#art2friends