Na filmovém festivalu v Karlových Varech mělo světovou premiéru dobové detektivní drama Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka

Eliška Křenková v hlavní roli těhotné lékařky přijíždí na sklonku 30. let se svým manželem, ředitelem továrny, vystavět v Tatrách po vzoru Zlína pokrokové město Svit. Jejich plán ale naruší záhadný nález a příjezd tajné policie.

Postava Heleny je pro Tebe dosud největší rolí, doslova nezmizí z plátna. Čím Tě zaujala a jak jsi se na její ztvárnění připravovala?

Nejprve mě zaujal scénář celý, nejen moje role. Pamatuji se, že jsem ho poprvé četla pozdě do noci a nedokázala jsem se odtrhnout. A ještě v noci jsem napsala castingové režisérce a producentce Maje Hamplové, že je scénář nádherný a že má pro mě všechno. Miro Šifra píše tak, že si okamžitě všechno představujete a vizualizujete do nejmenších detailů a strhne vás to. Navíc píše skvěle dialogy, to je radost. To, jak je role Heleny dobře napsaná, mi docházelo až postupně. S Matějem jsme spolu strávili opravdu hodně času, kdy jsme si o Heleně povídali a dotvářeli si
k ní detaily. Taky jsem nosila před natáčením umělé těhotenské břicho, abych si zvykla se s ním při natáčení přirozeně pohybovat. Další zajímavý a důležitý moment v přípravách pro mě byl, když mi náš hudební skladatel Simon Goff poslal hudbu, kterou složil po přečtení scénáře, aby mi pomohla při vžívání se do postavy. To se mi stalo poprvé, že by skladatel něco takového udělal a musím říct, že to pro mě byla na začátku natáčení zásadní pomoc.

Helena je ve filmu vyobrazena jako velmi moderní postava – mluví současným jazykem, sarkastickým způsobem hodnotí své mužské okolí a když se jí něco nelíbí, nebojí se “nedobově” ukázat i vztyčený prostředníček. V českém filmu k tomuto posunu historických postav zatím moc často, a jestli vůbec, nedocházelo. Jak se Ti dobová
Helena přenášela do současnosti?

Sarkasmus měla Helena v sobě už od začátku, což pro mě bylo zábavné – sama sarkastická jsem a vzhledem k tomu, že Miro od určité chvíle dopisoval Helenu přímo pro mě, jsem někdy nevěděla, kde Helena končí a kde začínám já. Současná mluva vznikala spíš až na zkouškách, kde jsem pochopila, jak Matěj přemýšlí nad pojetím celého filmu – jeho vizualitou.
Nechtěla jsem ale, aby Helena mluvila jako pražačka, takže jsem nad každou větou přemýšlela a hledala nějakou střední cestu. A některé věci k nám přišly přímo na place – jako třeba zmíněný prostředníček. To už jsme byli s Matějem hodně napojení a chodili jsme za sebou s nápady a momentálními impulsy. Prostě jsme si hráli. Miro byl zároveň přítomný na place taky, takže mohl kontrolovat, že Helenu neposouváme někam, kde být nemá. Se svými nápady přicházela i Maja Hamplová, kameraman Martin Douba nebo další herci, tvořili jsme ten film prostě spolu.

Helena je na začátku filmu konfrontována s nálezem, který dost radikálně nabourá její představy o světě, ve kterém žije. Když do jejího života zasáhne téma hermafroditismu, zamává to nejen s jejím chápáním genderu jako takového, ale i s důvěrou v její okolí. Zatímco ostatní chtějí nález rychle pojmenovat a zaškatulkovat, i když by jejich verze třeba nemusela být pravdivá, Helena se s rychlým řešením nespokojí a snaží se odkrýt pravdu. Někdy jde Tvoje postava až tak daleko, že úplně přestane respektovat, co si přeje její okolí, v dobrém i zlém. Jak toto její jednání vnímáš? Je způsobené skutečně pouze touhou odhalit pravdu, anebo je za tím třeba i určitá privilegovanost, ze které Helena jako postava vzešla? Manžel jí v jedné z klíčových scén filmu vyčítá, že měla vždy vše zadarmo.

Helenina privilegovanost určitě hraje částečnou roli v její neohroženosti. Myslím si, že Alois má ve zmíněné scéně v mnoha věcech pravdu, ale o to právě jde, protože Helena tu pravdu do značné míry má taky. Ve chvíli, kdy jí ale dochází, že se mýlila, tak to přijme. Přijme fakt, že udělala chybu, to z ní pro mě dělá hrdinku. Její lidskost a smíření. A v tu chvíli je úplně jedno, v jakých podmínkách se narodila a vyrůstala.

S režisérem Matějem Chlupáčkem jsi pracovala poprvé, jak Vaše spolupráce probíhala?

Perfektně! Jsme přátelé, což je obrovská výhoda při tvůrčím procesu. Máme s Matějem společný vkus a humor. Do toho se oba chceme bavit a mít se hezky, takže podle toho naše spolupráce a natáčení myslím vypadalo. Do toho jsme trochu blázni a baví nás posouvat hranice, což ve spojení s Martinem Doubou v sobě nese určitý punk, který nás baví.
A to si neodporuje s velmi pečlivou připraveností celého filmu.

Co by si podle Tebe Helena myslela o současném světě a o probíhající diskuzi o genderu?

Myslím, že by byla zklamaná, že je otázka volby pohlaví stále ještě na stole. Že se ještě pořád řeší, jestli spolu někdo může nebo nemůže právoplatně žít. Že to někdo ještě stále má tendenci soudit. Myslím, že by byla překvapená, jak moc se na konci filmu mýlila.

Zůstalo Ti něco z Heleny, naučila Tě něco?

Naučila mě nespočet věcí. Mohla bych o tom napsat elaborát. Myslím, že po Úsvitu jsem zase trochu jiný člověk, posunula mě. Určitě mě vnitřně zpevnila.

Proč by měli diváci vidět film Úsvit?

Protože je to prostě skvělý film! Vyvolává spoustu zajímavých až filozofických diskusí a zároveň je Úsvit zábavný, krásně natočený, vizuálně i zvukově velmi silný, moderní a současný, ale zároveň v sobě nese obrovskou poctu filmu jako takovému.