Rozhovor s Kryštofem Krejčím

Kryštof Krejčí, stále ještě student činoherní dramaturgie pražské DAMU, japanofil, závozník a příležitostný režisér. Jako asistent dramaturgie se v Divadle X10 podílel na jevištní adaptaci Destrukce Stanislava Bilerav režii Ondřeje Štefaňáka. Na sociálních sítích byste jej hledali marně. Jeho nejoblíbenějším hájemstvím jsou antikvariáty. Nedá dopustit na Nietzscheho, zimní večery tráví poslechem vážné hudby, během těch letních se ale rád ztratí v rytmech pákistánského interpreta Nusrat Fateh Ali Khana. Srdcem je tak trochu nostalgik, který by nerad hleděl na Vyšehrad bez nynějšího železničního mostu. Skálopevně věří, že lidé se ze své podstaty rodí dobří a špatnými se teprve stávají. Stačí pár chvil a máte pocit, jako by před vámi nestál mladý muž, ale sám oživlý Poutník nad mořem mlhy z obrazu Caspara Davida Fridricha.

Ve školním divadle DISK své alma mater uvedl koncem ledna románovou prvotinu Jáchyma Topola ve vlastní dramatizaci. Proč si pro jeviště vybral tak spletitý a multižánrový ponor do hlubin zběsilých devadesátek, který klade i na čtenáře značné nároky tím, že proti němu staví syrově poetický jazyk plný odkazů na jiná kanonická díla, popkulturu, kulturně-historický kontext, či mísení časových a vyprávěcích rovin? V čem spočívá kouzlo Sestry? A co se do scénické adaptace už nevešlo?

Rozhovor připravila spoluautorka dramatizace a dramaturgyně inscenace Dana Hlaváčová.

Proč Sestra? Bylo to stejně jako s každou velkou láskou – roli sehrála osudová náhoda.  A taky ona barevnost slov, kterými je román napsán, úžasná zalidněnost, i nadsázka, s níž autor přistupuje i k těm nejtíživějším věcem. 

Přirozeně živočišnej – nic víc, nic míň. 

Ročník devětadevadesát, to se ještě počítá! (smích) Ne, vážně… tahle doba se mi jeví jako čas plný svobody, touhy překonávat hranice a víry v možnosti. Zároveň ale obsahoval i značnou míru bezohlednosti, dravosti a pro mnohé taky zklamání. Osobně si myslím, že devadesátky v jistém smyslu ještě neskončily. Mnohé z problémů, které dnes vidíme v politice, ekonomice, ale i kultuře, mají své příčiny právě zde – ne úplně zvládnutá transformace, opoziční smlouva a další. Věřím, že vliv devadesátek na současnost je nutné teď zkoumat. Ale jak k téhle nedávné minulosti přistupovat? Je to ještě kolektivní vzpomínka na divoký večírek, anebo už historie dožadující se vědecké analýzy? Proto je možná úkolem umění, aby se tenhle rozpor pokusilo překlenout. 

Skoro bych řekl, že je těžký k nějaké postavě nepřilnout… a to vlastně i k těm největším hajzlům. Pro mě je Topol spisovatelem, z jehož psaní cítím ohromný zájem o člověka. Ne ve smyslu takové té voyeurské zvědavosti, ale až upřímné starosti o jeho osud. To jsme usilovali vyjevit i v naší inscenaci. Pokud mám říct někoho, kdo mě od samého začátku nepřestává fascinovat, rozhodně páter Bohler – kněz, kterej to má trochu jinak. Svým způsobem obdivuju jeho svérázný výklad křesťanství přizpůsobený chaotické porevoluční době, i jeho nezlomnou vůli páchat dobro všemi prostředky. A to i za cenu vlastního sebezničení. 

Každý obraz obnažující skutečnost v její bolestně božské bizarnosti byl něčím, s čím se mi loučilo těžce. A že jich je v románu plno… Potokovo zběsilé zevlování v kanackém Berlunu, horečnatá „tvorba“ v zahraniční umělecké kolonii, groteskně hrůzný osvětimský sen, prodávání ilegálního masa s básníkem Kásimem. No a „poučení“ o tom, jak to chodí na řece Kongo – k tomu nemám slov…  

Nuta, totok, chjura… a Kanakland samozřejmě!* 

* “Vy jste mi pořád lhal, pane Potok… ta vaše slova… nuta, natana, chjura, malka… ten váš totok, dakun, zdvíhák… já prošel všechny slovníky, ta slova neexistují… Cha, Šviháku, teď už sou!“
(Jáchym Topol, Sestra, 1994)

Mám, ale bojím se, že kdybych se tu o něm rozpovídal, ztratí svou magickou moc…

Nejbližší reprízy inscenace

MAG#art2friends