Rozhovor s Matějem Chlupáčkem

Film Úsvit, který má za sebou slavnostní premiéru na KVIFF, je druhým celovečerním filmem Matěje Chlupáčka.

Matěj Chlupáček v roce 2013 Debutoval snímkem Bez doteku jako vůbec nejmladší evropský režisér. Je zkušeným producentem (Hany, Polednice, Stínohra, TV série Terapie, Iveta atd.) a seriálovým režisérem, s Viktorem Taušem spolurežíroval úspěšný a oceňovaný projekt Zrádci. Svůj nový film definoval jako detektivku s hlavní ženskou postavou, která není policistou nebo vyšetřovatelem, ale zatímco všichni ostatní si vytvoří závěry podle toho, co se komu hodí, ona jediná chce vypátrat pravdu.

Úsvit je Váš druhý celovečerní film. První snímek jste natočil před 10 lety, když Vám bylo teprve 17, jako tehdy vůbec nejmladší evropský režisér. Proč jste se rozhodl na plátna kin vrátit od minisérií pro televizní nebo streamovací platformy až právě s filmem Úsvit? Čím Vás příběh zaujal?

Už námět mě zaujal tím, jak moderní příběh byl a jak současné problémy v něm postavy řešily. Úsvit mi nabízel možnost natočit historický film s přesahem, který může promlouvat k dnešním divákům a působit mladým, svěžím dojmem. V lokálním prostředí je zcela výjimečné číst tak skvělý scénář, jaký napsal Miro Šifra, navíc s komplexní a silnou ženskou postavou, která nikdy neztratí vaši pozornost. Práce pro streaming a televize mi dosud přinášela platformu komunikovat s větším množstvím diváků, z Úsvitu jsem ale cítil velký mezinárodní potenciál a tedy i šanci překročit hranice naší země. Z těchto a mnoha dalších důvodů jsem
se rozhodl film natočit.

Jakou roli hraje ve filmu Úsvit fakt, že se odehrává v roce 1937?

Jde o předválečné období, společnost se nachází těsně před velkým kolapsem a vy jako divák víte, že vše, co postavy zažívají, je pomíjivé. Jejich činům a cílům to při sledování filmu poskytuje zajímavý odstup a možnost hodnotit jejich chování trochu v širším kontextu. Rok 1937 byl zlatou érou podnikání, architektury a také blahobytu, minimálně pro skupinku lidí, které ve filmu sledujeme, kdy přicházejí ze Zlína pod Tatry budovat zbrusu nové baťovské město Svit. I z dnešního světa mám pocit, že se nachází jen kousek od nějakého většího kolapsu, a to nejen ve smyslu válečného konfliktu, ale i čistě osobních hodnot

Hlavní postavou filmu je Helena, těhotná žena ředitele fabriky ve Svitu, která si užívá ideálního života uprostřed právě vznikajícího města. Záhy ale její život i pohled na něj změní nález uprostřed továrny. Kdo pro Vás Helena je?

Helena je především postava s jasným názorem, což nutně nemusí znamenat, že má vždy pravdu. Je to někdo, kdo v životě nemusel zatím moc dřít pro to, aby se měl dobře. Má dobré srdce a smysl pro spravedlnost, nespokojí se s polopravdami a chce, aby měl její život pevné základy založené na čistých úmyslech. Sama ale během filmu dělá jednu velkou chybu. Snaží se někoho, komu chce pomoct, osobu
s nevyjasněným genderem, natlačit do svého světa, přesvědčit ho, že to, co ona pro něj předpokládá za dobré, skutečně dobré je. Až v úplném závěru pochopí, že takový přístup není fér a definitivně ve svém životě dospěje. Helena, a to i díky ztvárnění Elišky Křenkové, je pro mě jedna z nejvíce fascinujících postav českého filmu za dlouhou dobu. Protože je trojrozměrná a divák si užije její vzestupy i pády, takový by měl být každý dobrý filmový charakter.

Váš předchozí film Bez doteku, ale i třetí řada seriálu Terapie, se z velké části zabývali sexualitou. Film Úsvit zase obsahuje téma hermafroditismu. Do jaké míry se přes něj chcete vyjadřovat k současné debatě o genderu?

Chci se především vyjadřovat k respektování kohokoliv, kdo je jiný nebo má jen jiný názor, než my. Tahle vlastnost se z dnešního světa podle mě děsivě vytrácí a Úsvit by k téhle diskuzi měl přispívat a otevírat témata, o kterých se moc často nemluví. Proto operuje na žánrovém schématu detektivky – skrze ní a věřím, že vcelku mainstreamové vyprávění, servírujeme divákům příběh, který není jen o tom, “co se stalo ve fabrice”, ale především o tom, proč se jako společnost tak moc bojíme věcí, které neznáme a jak je pro nás jednodušší si vytvořit snadno stravitelné, i když lživé, vysvětlení.

Dalším výrazným tématem Úsvitu je střet tradičního a moderního světa. Jak jej vnímáte?

Přirozené a původní má v našem světě své místo a nesmí se na to zapomínat, navíc je Úsvit také o tom, že některé věci pochází z přírody, ať už se nám to líbí nebo ne, a nelze je změnit. Proto film začíná záběrem vzhůru nohama na děvče zpívající folklórní píseň – nepatří do světa baťovců, před kterými vystupuje – až pak se začne kamera otáčet a pomalu ji začlení do světa, který kolonizace prohlásila za vlastní a ze kterého ona sama pochází. V polovině filmu se dostáváme do bydliště jednoho z místních pracovníků, do “zaostalé” vesnice. Očekáváme zcela stereotypní prostředí, až plickovsky ho tak v první scéně příjezdu prezentujeme, abychom ale na konci celé sekvence vše obrátili a ukázali, že v původním se často schovává čistá, nejsilnější pravda, která je v něčem modernější než celý moderní svět.

Baťovská utopie, která tvoří rámec prostředí filmu, je jedno z nejvíce fascinujících období naší historie. Co pro váš příběh reprezentuje? Jak probíhaly vaše rešerše tohoto světa?

Baťovské mechanismy a svět jsem studoval více jak rok během příprav na natáčení. Jednalo se o fascinující období podnikání v naší zemi, a to nejen svým společensko-ekonomickým rozsahem, ale i architekturou, která byla pro náš film zásadní. Karfíkův architektonický styl byl a dodnes je zcela unikátní a my chtěli být co nejpřesnější v převedení na plátno. Stejně tak mě fascinovala společenská a systémová pravidla, na kterých baťovy podniky stály. Vše mělo řád a svou funkci, i z toho důvodu byl pro Úsvit tento kontext zásadní – do světa, ve kterém musí vše fungovat dle jasných pravidel, najednou zasáhne něco, co se nedá snadno definovat. Taková společnost se pak otřese v základech, a to mě fascinovalo.

Jaké byly největší realizační úskalí Úsvitu z pozice režiséra?

Složitý byl především fakt, že se příběh filmu odehrává ve světě, který již neexistuje. Město Svit sice stále stojí, vypadá ale už naprosto jinak, než těch několik málo baťovských domků, fabrika a Společenský dům ve 30. letech minulého století. Jedinou použitelnou baťovskou lokací se stal Zlín, kde jsme točili scény z interiéru fabriky. Všechno ostatní jsme ale museli postavit. Ve velké hale ve Slaném tak vznikl model města s domy sedmkrát zmenšený oproti původním velikostem. Do záběrů s herci, které jsme točili na louce, kde jsme si naopak postavili silnici, kruhový objezd, trafiku a první patro Společenského domu, tedy vše, s čím přijdou postavy fyzicky do kontaktu, jsme pak dotáčeli podklady právě s modelem Svitu. Jedná se o princip, který je známý z velkofilmů jako Star Wars nebo Blade Runner, v Čechách se ale dlouho nepoužíval. Náš VFX supervizor, legendární Boris Masník, má ale právě s těmito triky velké zkušenosti – ať už z českých projektů jako např. Návštěvníci, tak z amerického filmu Parfém: Příběh vraha, a my jsme tak mohli využít všech jeho znalostí. Zároveň jsme na place měli Honzu Bubeníčka s Radkem Loukotou, což jsou režisér a kameraman filmu Myši patří do nebe, kteří připravovali scény s modelem. Kdykoli jsem točil hraný záběr s herci, byli schopní mi za ně v reálném čase promítnout 3D model a na monitoru jsem viděl prolnutý pracovní 3D render fabriky a domečků. Věděli jsme tak zcela přesně, v jakém úhlu je třeba dotočit záběry s modelem. Takhle složitý trikový film se ale u nás dlouho netočil a pro mnoho z nás to byla premiéra. Naštěstí to všechno vyšlo.

Pro film jste si společně s producentkou Majou Hamplovou vybrali nejen domácí tvůrce, ale i hudebního skladatele z Anglie, držitele několika cen Grammy, a colour graderku z Hollywoodu. Čím vás zaujaly a jak těžké bylo je pro film získat?

Jak Simon, tak Natasha, byli u filmu od samého začátku – konkrétně již od kamerových testů v době, kdy ještě neexistovala ani finální verze scénáře. Primárně je zaujal příběh a celková koncepce, osobní schůzky pak potvrdily, že si budeme navzájem rozumět a bylo domluveno. S Natashou Leonnet, coloristkou z Hollywoodu, jsem si přál pracovat již dlouho – její filmy La La Land, The First Man, ale i Spider-Man: Into The Spider-Verse jsou důkazem naprosto precizní práce s barvami a vzhledem k barevné koncepci Úsvitu jsem si neuměl představit nikoho lepšího než ji. Společně s ní a kameramanem Martinem Doubou jsme již v přípravách hledali správnou tonalitu celého filmu, včetně kostýmů i dekorací. Samotné barvení v LA v Kalifornii pak trvalo zhruba měsíc a půl se vším všudy. Simona Goffa, hudebního skladatele, zase objevil scenárista Miro Šifra skrze jeho solové album The Vale. Když jsem si ho poslechl, věděl jsem, že hudbu k Úsvitu nemůže skládat nikdo jiný. Až poté jsme zjistili, že je držitelem Grammy za film Joker a seriál Černobyl. Oslovili jsme jeho agenty, setkali se s ním a okamžitě si padli do noty.

Proč by měli diváci vidět film Úsvit?

Protože je jiný a poutavou formou se vyjadřuje k důležitým věcem, které jsou dnes součástí našich životů. Úsvit je moderní dobovka a zároveň výpravný film, který je doufám vizuálně, zvukově i tematicky dostatečně zajímavý na to, aby měl právo existovat na plátnech kin.

Úsvit je druhým celovečerním filmem Matěje Chlupáčka, který je spolu s Majou Hamplovou také producentem snímku. Při realizaci se sešel tým zkušených českých i zahraničních profesionálů, jejichž jména potvrzují výjimečnost celého projektu. Autorem hudby je skladatel Simon Goff, držitel ceny Grammy za film Joker a seriál Černobyl, film barví Natasha Leonnet, která pracovala na oscarovém La La Landu nebo marvelovce Spider-Man: Into The Spider-Verse, a také Pavel Hrdlička, střihač oceněný několika Českými lvy. Za kameru se postavil Martin Douba. Do kin Úsvit dorazí 5. října v distribuci Bontonfilmu.

MAG#art2friends