Rozhovor s ředitelkou Finále Plzeň

Eva Veruňková Košařová na Finále Plzeň pracovala už od svých studentských let, nejprve pro český guest service, později jako koordinátorka a výkonná ředitelka. Od roku 2016 je jeho ředitelkou. Jak hodnotí minulé ročníky? Kam se festival za tu dobu posunul?

Jak zpětně hodnotíte uplynulých osm ročníků, které jste pod hlavičkou Film Servisu Plzeň organizovali?

Musím přiznat, že první ročníky byly opravdu náročné. Naše představy o festivalu byly jasné, jen jsme je potřebovali uvést do praxe. Zároveň jsme stáli před náročnou výzvou hledání festivalových partnerů a budování dobrého renomé u českých a zahraničních filmových profesionálů, ale také u laické veřejnosti. Jsem ráda, že vytváření vzájemné důvěry dopadlo dobře a že Finále má zásadní místo na mapě filmových festivalů, což ostatně dokládá každoroční růst návštěvnosti i účast několika stovek hostů z filmového průmyslu. Po tomto ohlédnutí mám pocit, že jsme odvedli veliký kus práce.

Právě skončilo 36. Finále Plzeň. Jaké bylo?

Jsem upřímně ráda, že se nám letos potvrdilo, že posláním Finále není jen přinášet oddychovou zábavu, na kterou chodí lidé “vypnout” a odreagovat se. Dáváme prostor i menším, nezávislým projektům a náročnějším snímkům, které často otevírají bolavá témata, před kterými ale nemůžeme zavírat oči. Za vše mluví bouřlivá situace, která se rozpoutala kolem nového snímku Agnieszky Holland Hranice. V Polsku jsou nyní lidé politiky vyzýváni, aby film bojkotovali, sama renomovaná režisérka čelí nepřátelským útokům a bojí se o své bezpečí. Nám se podařilo uvést tento snímek v české předpremiéře, a to hned dvakrát. Pokaždé vzbudil silné emoce, ale i velké nadšení. Cítíme, že je zvláště dnes důležité, přinášet do kin právě takové snímky a vyjádřit podporu filmařům, kteří čelí politickým tlakům.

Opět se nám podařilo představit návštěvníkům mnoho filmů v premiéře či předpremiéře, nejlepší projekty s minoritní českou koprodukcí, snímky, které se do běžné kinodistribuce nedostaly vůbec nebo jen okrajově, ale například i ochutnávku z české VR filmové produkce. Finále Plzeň je zkrátka bilancí české kinematografie v tom nejlepším smyslu slova.

A jsme nesmírně rádi, že od tohoto roku se nám daří přiblížit českou kinematografii i osobám neslyšícím prostřednictvím speciálních filmových titulků a překladů úvodů a diskusí u vybraných snímků do české znakové řeči.

Název Finále je vlastně sestřižen ze sousloví FIlmy NAšich LEt. Jak vnímáte snímky vašich let?

V době svého vzniku Finále reagovalo na přelomovou společenskou situaci na konci 60. let, kdy končila Československá nová vlna. Když se Finále znovu obnovilo po sametové revoluci, vracelo se sice částečně do minulosti, ale neopomíjelo ani nové filmy a nové nezávislé produkce.

Netýká se to jen letošního ročníku, ale v posledních letech pozoruji trend, kdy nastupující generace filmařů přichází s neotřelým pohledem na film a audiovizi obecně. Nebojí se třaskavých či naléhavých témat, což pomáhá českému filmu obstát v mezinárodním měřítku. Jsem ráda, že u toho můžeme být.

Filmy mých let také ovlivňuje výrazný nástup VOD platforem, internetové tvorby, zčásti i vzestup umělé inteligence a snímků, které vznikají na platformě virtuální reality. Tenhle progres v současné audiovizi vnímám jako ohromnou výzvu. Zmíněné trendy jsou bezesporu budoucností, kterou nemůžu a hlavně nechci opomíjet. Tohle jsou filmy mých let, tohle je moderní a progresivní Finále.

MAG#art2friends