Továrna na zázraky: Iluzionista Michal Nesveda

Nejsem si přesně jistý, ale měli jsme doma knížku o kouzlech, takže od dětství jsem listoval tou knížkou a z toho jsem uměl nějaký kouzla. Pak v televizi tou dobou běžel David Copperfield – show Davida Copperfielda – to už jste určitě neviděli, ale když já byl dítě, tak to běželo každou neděli, nebo něco takovýho, a to se mi strašně líbilo. Tam někde jsem podle mě začal chtít bejt kouzelník. A protože jsem brzo pochopil, že kouzelník je herec, který hraje, že je kouzelník, tak jsem do toho šel přes herectví a chvíli jsem to kombinoval. Pak jsem chodil do kouzelnického klubu, protože když se chceš stát kouzelníkem, tak se musíš dostat do komunity, takže jsem se dostal do klubu, tam pak asi po roce s tebou udělají přísahu, ty přísaháš, že nic neprozradíš, a pak ti teprve dovolej nahlídnout, jak to funguje.

Spíš jsem věděl, že to kouzlo, ten trik je strašně malá součást toho vystoupení, že potřebuješ to kouzlo ještě prodat a k tomu slouží to herectví.

Specializuju se na show pro dospělé, řekněme, nebo vystupuju na večírcích, takže se snažím tu show mít tomu přizpůsobenou. Říkám to proto, že většina kouzelníků vystupuje pro široké publikum, takže se jim může stát, že tam budou šestiletý děti a je to takový rodinný. Já se to snažím dělat víc jako takovej stand-up. Kdo je mi úplně nejbližší ze světových kouzelníků, je britskej kouzelník Derren Brown, kterej dělá mentalistický efekty. Jeho pořad „Magie a manipulace mysli“ běžel i u nás v České televizi a je to vlastně o tom, jak manipulovat s lidskou myslí, což je taky součást kouzel.

No jako nedá se to vlastně dělat s dětmi. Stalo se mi, že mi takhle na představení přišly děti a nechtěl jsem hrozně, ale jak je rodiče chtěli poslat na jeviště, tak mi je tam nacpali, a to byla hrozná práce. (smích) Ty potřebuješ, aby ten člověk s tebou absolutně spolupracoval a spoléháš na různý psychologický aspekty, jakože třeba když vezmeš někoho na jeviště, kdo tam nikdy nebyl, tak je trochu nervózní, takže si s ním můžeš trochu dělat, co chceš. To s tím dítětem takhle úplně není.

Ne, to nedělám, když ano, tak pro kameru. Nikdy jsem nestál na ulici s kloboukem a dělal pouliční kouzlení. To neumím, bych řekl. Zase… specifická disciplína.

Snažím se. Snažím se vymýšlet vlastní kouzla, ale je to vlastně tak, že máš 12 kouzelnických efektů a víc jich nevymyslíš – objevení, zmizení, levitace, přemístění neboli teleportace, přeměna, předpověď, únik, rozdělení, scelení. Zkrátka jsou to ty základní věci, který považuješ za zázrak, jako objevení, zmizení, a tak dále a z toho vycházíš. Takže se vlastně úplně nedá říct, že bys vymyslel něco světoborného, ale tu svoji cestu si k tomu vždycky vymýšlíš a vymýšlíš, jak to posunout, protože ke stejnému efektu se dá dojít různejma principama. Třeba můžeš jako David Copperfield nechat zmizet Sochu svobody a můžeš nechat zmizet kartu a je v tom celkem rozdíl. (smích) Potřebuješ k tomu úplně jinou techniku, i když na konci je úplně stejnej efekt, ale od začátku musíš hledat úplně novou cestu.

Snažím se o to, aby lidi čekala zábava. Zapojuji diváky do show, takže je to vždycky hodně o nich. Spousta kouzel tím, že jsou mentalistický, tak potřebuješ jejich spolupráci, takže když jsou pak na jevišti, tak je to hodně o nich. Můžou tedy očekávat, že si je třeba vyberu na jeviště a stanou se součástí kouzla, konkrétně třeba u mého celovečerního představení můžou očekávat nový únik ze svěrací kazajky a hořící pasti.

Na svůj úplně první zážitek si asi nevzpomenu, ale určitě si pamatuju, že když jsem vídával pořady Davida Copperfielda, tak jsem stál u televize a nemohl jsem se od toho odtrhnout, takže bych řekl, že tím to začalo.

Běžná reakce je, že se diví. Pak se bojej, že je o něco okradu, protože spousta lidí si kouzelníka představuje jako podvodníka se vším všudy a je to vlastně taky jedna z disciplín, protože kouzelníci předvádějí třeba, že ti ukradnou hodinky, ale na konci ti je vrátí, teda já to nemůžu zaručit. Já bych ti je vrátil, ale nevím, jestli každej ti je vrátí. (smích) Myslím si, že ve chvíli, kdy jdeš na kouzelníka, tak přistupuješ na tu hru, že tě někdo bude podvádět.

Kouzelnickej efekt jsou i takový ty skořápky, že dáš pod jeden kelímek kuličku a lidi hádaj, pod kterým kelímkem je, a to je jeden z nejstarších kouzelnických efektů. Jenže u nás v devadesátkách ho provozovali na blešácích a různých pofidérních akcích cikáni a světský. Provozovali tohle okrádání lidí, kdy stál kolem nich hlouček domluvených lidí, který nikdy neprohráli, ale když ses do té hry zapojil ty, tak tě obrali. Neprezentovali, že to je kouzelnickekj trik, ale vlastně od začátku si byla odsouzená k tomu prohrát. Takže my jsme čestný, protože já tě na to upozorním dopředu, že tě budu klamat.  

Tyjo, teď se mi vybavila spousta věcí a myslím si, že pro mě inspirací určitě byly. Měl jsem rád „Krotitele duchů“, „Věřte, nevěřte“, zrovna to mám rád dodneška. Když jsem byl dítě, tak začal Harry Potter úplně, takže jsem žral Harryho Pottera. To mám rád, ale je to pro mě trošku klišé, co si lidi představí, když se řekne kouzelník. Mám to trochu rozlišený. Když se řekne čaroděj, tak to není kouzelník, protože ten to dělá pro zábavu. Tady v tom světě je to někdo, kdo opravdu umí magii.

Co bych nechal zmizet, to je tak složitý, je to spousta věcí. Snažím se vymyslet a pojmenovat nějakou špatnou lidskou vlastnost. Chtěl jsem říct závist, ale to mi přijde, že není to správný. Možná strach, protože si myslím, že kdyby lidi měli míň strachu, tak by se tolik nebáli jít do věcí.  Samozřejmě, že strach je i věc, kterou potřebuješ k životu. Je dobrý se bát, když vidím vlak, tak se zastavit a nejít přes přejezd. A věřím tomu, že i spousta špatnejch věcí se děje z toho důvodu, že jsou lidi už nějakým strachem dlouho ničení a pak se chovají nepochopitelně. Nemusí to být jen věc, co člověka před něčím zastaví, ale může ho i vést k hnusnejm věcem.

Co bych nechal přičarovat, tak… světovej mír… no nejsem modelka. Napadají mě samý chytrý věci, ach jo. (smích) Možná, že by se hodilo jídlo nějaký, viď. (smích)

Nejčastěji kamarádům a teď i rodině, protože kamarádi už všechny kouzla znají. Navíc u mých psychologických kouzel je nevýhoda, že ty na lidi něco hraješ a tvoji kamarádi tohle dost dobře vycejtěj, když to není přirozený, takže není úplně jednoduchý je vochcat a musíš se hodně snažit. U rodiny tím, že z toho už hodně vypadli, tak to na ně už zase funguje. Takže většinou kamarádům, ale to není moc efektivní, protože mě většinou jejich reakce zklame, protože pro ně už je všechno málo, že jo.

Řekl bych, že se kouzelníci v podstatě znají, že se snaží i jako komunita držet celosvětově pohromadě a vědí o sobě. Jsou kouzelnický komunity a kluby, asociace. Kouzelníci si hodně držej svoje tajemství. Máš třeba svůj určitej okruh přátel, vždycky v těch zemích se těch nejlepších kouzelníků držej ty další a pomáhají si navzájem. Já mám takhle asi dva tři kouzelníky, se kterejma se dohromady scházíme, diskutujeme nejrůznější nápady a vymýšlíme, kam to posouvat. K tomu potřebuješ i hodně zázemí. Jeden můj kamarád kouzelník má obrovskou dílnu na boty, takže tam je možný udělat spoustu věcí i z našeho oboru. Neumím to přesně popsat, ale je to zkrátka dílna, kde máš kůže, nitě, lepidla, brusky a tak. Pak mám zase druhého kamaráda, kterej dělá rekvizitáře v České televizi, takže si tam můžeme vyrobit nějaký věci nebo třeba vymýšlet a skládat to do sebe jak puclíky.

Kouzelník sám o sobě, to je hrozně těžký dělat. Komunitu potřebuješ, aby ses vzdělával. Kouzelnictví je údajně obor, kterej má nejvíc vydaných knih, protože máš nepřeberný množství kouzel a kouzelníci na důchod se zabývají tím, že vymýšlejí nové nápady a pak je prodávají. Záleží hrozně na tom, jakej obor děláš. Třeba karetní kouzelníci mezi sebou velmi dobře poznají, cos použil za metodu, ale pak se něco lehce upraví a už netušíš a musíš jít za tím člověkem a poprosit ho, jestli ti ten nápad prodá, nedá ti ho určitě zadarmo. Spousta lidí si ale radši vymyslí svoji variantu, než aby si koupila něco od někoho jinýho.

S přátelstvím je to jako normálně mezi lidma – jak si to nastavíš. Já si nemůžu stěžovat. Mám vztahy s kouzelníkama v pohodě, normální lidský vztahy. Taky jsem zažil hustý věci, ale myslím si, že je to normální a je to všude. Kouzelníci mezi sebou soutěží, takže je tam konkurence hodně. Je to taky tím, že míst nebo příležitostí pro kouzelníky není tolik a v Čechách je dost kouzelníků, takže možná je konkurence kvůli tomu, ale nemáš to v podstatě jak ovlivnit. Někdo má víc práce, někdo míň. Nemáš to jak ovlivnit, to jsem možná přehnal. Ale moc s tím nenaděláš, můžeš se jenom snažit.

MAG#art2friends