Citová hodnota: Mezi otcem, dcerou a Hollywoodem (recenze)

Citová hodnota je v jádru především příběhem rodiny, jejíž členové mezi sebou vykopali větší či menší příkopy, které se s větším či menším úsilím snaží překonávat. Vzhledem k tomu, že jde o věhlasného norsko-švédského filmového režiséra Gustava Borga a jeho dvě dcery, úspěšnou a osamělou divadelní herečku Noru a její mladší sestru Agnes, která svět umění opustila, ale v dětství bývala hvězdou oceňovaného otcova filmu, vytváří rodinné drama prostor pro širší tematickou paletu. Barvy sice zůstávají líbivě tlumené, ale co se rozehraných myšlenek týká, zaplňuje Trier téměř dvě a čtvrt hodiny stopáže poměrně pestře. 

Zápletka, v rámci které se stárnoucí režisér až bergmanovského ražení v přesvědčivě melancholicky egoistickém podání Stellana Sarsgarda pokouší urovnat vztahy se svou starší dcerou ztvárněnou podobně s přehledem Renate Rensive tím, že jí věnuje svůj nový opus magnum, je dost přímočará. Ozvláštnění dějovými odbočkami je na místě. Tím spíš, že film se odehrává dramaturgicky tak trochu naopak a divák až v průběhu filmu odhaluje, jak moc nabídnutí nového scénáře a hlavní role vlastní dceři pro stárnoucího režiséra znamená a jak logické a zároveň zraňující je její odmítnutí. 

Místo Nory angažuje Borg do svého filmu americkou hvězdu s tváří Elle Faning. Její linka funguje hlavně jako prostředek k polemikám o údělu starosvětského evropského umělce v době hegemonie amerických streamovacích platforem a blýskne se především vizuálně nejpůsobivější pasáží celého filmu z ranních hodin na pláži v Cannes. Další úroveň příběhu reprezentuje Borgova mladší dcera a Nořina sestra Agnes, která se v civilně silném podání Inga Ibsdotter Lilleaas vynořuje jako klidný protipól dvou silných hlavních postav. Právě Agnes je hlavním nositelem emocí ve filmu, který by se, vzhledem k neschopnosti obou protagonistů komunikovat, jinak pohyboval na hranici emocionální lhostejnosti. 

Citová hodnota je filmem o rozdílech a shodách a o čase, který nám umožňuje obojí vnímat. O tom, že v Hollywoodu se točí jinak než v Evropě a že přístup ke kinematografii změnil především čas. Je o umělcích, kteří jsou jiní než jejich okolí, a přitom vzdálení i sobě navzájem. O otci, který nesnáší divadlo, a přece čte rád Čechova. O jeho dceři, divadelní herečce, která si na přijímací zkoušky na konzervatoř vybírá monolog z Racka. O sestrách, které ve stejném prostředí vyrostly do jiných dospělých.