Klanění jelínků, mávání kočiček a jiné kulturní rozdíly mezi námi a Japonci

Byl to náš první pobyt v Japonsku, rozhodly jsme se jej strávit převážně v Tokiu a Kjótu s pár jednorázovými výlety do Ósaky na Expo, do Nary, k moři na pláž Zushi jižně od Tokia a kolem hory Fuji. V podstatě všechno, na co pomyslíte, je v Japonsku jinak. Chodí se vlevo, i chodci se řídí různými ukazateli a směrovkami, fronta se stojí i u dveří metra, lidé na vás nijak nezírají, jsou hubení a vkusně oblečení, jídlo je převážně zdravé a porce spíše menší. V tradičním ubytování se spí na zemi, nikde ve městě nenajdete odpadkový koš, zároveň má všechno až příliš obalů, v samoobsluze si můžete koupit zabalený jeden banán nebo jedno vařené vejce. No a o japonských toaletách už jste určitě také slyšeli. 😊

Co nás fascinovalo skoro nejvíc byla četnost zvířátek, tedy jejich různých vyobrazení – na obalech zeleniny se skvěl růžový jelínek, o správném chování v metru poučuje na plakátě červenožlutá kočička, na zahrádkách kralují keramické sošky psíka mývalovitého (kterého jsme původně považovaly za krtka), ve výkladech samozřejmě mávají kočičky, které známe i u nás, plyšáci visí na kdejakém batohu a přívěsku na klíče. Když jsme pátraly po důvodu, Google nám napověděl, že Japonci prostě milují roztomilá stvoření (kapitolu manga vynecháme) a zlepšují si pohledem na ně svůj namáhavý a práce plný život. 

Často jsme nechtěně působily různá faux-pas, protože místní zvyklosti jsou pro nás Evropany naprosto neznámé a trochu nepochopitelné. Stalo se několikrát, že se seběhlo několik lidí a ukazovalo, že si máme zout boty nebo někde přezout do erárních pantoflí na WC. V muzeu sochařství, který byl původně domem sochaře Asakury, se smělo fotit jen na pár vyhrazených místech a při pokusu o zachycení jedné sochy do skicáku se hned přiřítila kustodka s cedulkou, že i toto je tam zakázáno. 

Asi nejbizarnější scénu jsme zažily po cestě na vlak předměstskou částí Kjóta, kdy nás místní obyvatelka s výraznou a omluvnou gestikulací upozorňovala na psí lejno – které se v Japonsku jinak na ulicích skoro nevyskytuje. Zčásti je to asi tím, že Japonci nechovají tolik psů jako u nás, a zčásti jejich posedlostí čistotou. Ejhle, lejno a kulturní rozdíl jako vyšitý!

Druhou úsměvnou historkou bylo sbírání rozsypaných odpadků jídelními hůlkami – odpadkové pytle se dávají na ulici před dům, kvůli nenechavým ptákům se balí pro jistotu dvojnásobně. V tomto případě ani dvojitý obal nepomohl a chudák dotyčný postižený napravoval vše zmíněnými hůlkami – zkuste si to, prosím, představit u nás! Lidé sbírající příborem rozsypané odpadky kolem kontejnerů!

Velkým šokem pro nás byla návštěva městečka Nary, které je proslulé tím, že se v něm volně pohybují posvátní jelínci. Když jsme výlet plánovaly, v představách jsme se toulaly bujnou zelení, kde sem tam narazíme na plachého jelínka a při tom načerpáme klid a energii z přírody. Ne nadarmo zní jedna z toltéckých dohod: Nic si nedomýšlejte! Když jsme dorazily vlakem na nádraží v Naře, spolu s námi se z něj vyvalily ohromné davy hlučících turistů a hnaly se do parku. Hned na kraji stál malý stánek, kde stařeček prodával balení speciálních kulatých oplatek určených ke krmení jelínků. Člověk se pak prodíral davy turistů a stády jelínků, kteří okamžitě zavětřili svou „drogu“ a nenechali nikoho projít. Všude se ozývalo ječení zděšených turistů, kteří před dorážejícími čtyřnohými závisláky prchali. Je pravda, že hodně jelínků používalo roztomilou úklonu, aby vymámilo sousto – obyvatelé Nary se zřejmě věnují výcviku ve volných chvílích. Na fotkách a videích to působí roztomile a trochu mimozemsky, ale na místě si připadáte spíše jako v Disneylandu, kde došlo ke vzpouře hraček.

Co by pro nás mohla být naopak hodně pozitivní inspirace, jsou vitální japonští důchodci. Až na pár výjimek jsme s obdivem pozorovali štíhlé vzpřímené upravené staříky a stařenky, z nichž mnozí navíc stále pracují. Dostalo se nám zasvěceného pohledu na tento fakt. Prý ani tak nejde o motivaci finanční, ale spíše o otázku smysluplnosti – uvedená skupina chce být společnosti stále prospěšná. Takže jsme nechápavě zíraly na lidi 60, 70 a někdy asi i 80+, kteří stáli u výtahů, na parkovištích, ukazovali směr, naváděli, vysvětlovali, vařili v restauracích, obsluhovali u stolů, prodávali v supermarketech. Obzvlášť venkovní podmínky byly v srpnu náročné, my o polovic mladší jsme měly co dělat, abychom vydržely pár hodin v pohybu, takže vidět usměvavou stařenku dirigující nástup do výtahu na Expu bylo celkem pokořující. A to nemluvím o vstávání z futonu, na němž jsme většinu pobytu spaly.

Rozdílů je opravdu mnoho, při povrchním pohledu z toho jako Evropané nevycházíme úplně dobře, ale určitě se najdou nedostatky i na japonské straně. Při cestování metrem se nám jednou zablokovala místní Lítačka a dozor ve stanici nás navigoval na předchozí stanici, kde k zablokování došlo. Druhý den ráno nám na stejném místě bryskně pomohli jiní kolegové, kteří evidentně byli více kompetentní. 😊 Při komunikaci s neschopnějším pracovníkem jsme měly dojem, že se nás prostě jen chce zbavit – poslat problém někomu jinému – tomu přece jako Češi docela rozumíme!

O nepřijatelnosti tetování v Japonsku už asi zaslechl leckdo, v reálu to není tak dramatické, jak si to člověk představuje. Ve veřejném prostoru nikdo na nikoho nezírá, a to ani na tyhle ozdoby těla. Japonci sami chodí spíše zahalení, takže kůže člověk moc nezahlédne. Paradoxně nejvíc tetování jsme viděly při návštěvě pláže na jih od Tokia – nápisy okolo nakazovaly zahalit tetování, ale evidentně už se to nijak moc nehlídá. Většina tetovaných byli navíc místní.

Rozhodně jde o zemi, která stojí za další prozkoumání a docela vhodné je prostudovat něco předem. Na místě se leccos dá vypozorovat, poučit se, vypátrat pomocí Googlu, ale je lépe být poučen už předem a vyhnout se tak trapným pocitům. Japonci se pak stále uklání a vypadá to, že se vlastně omlouvají i za nás. A naopak oni jsou na nás připraveni, ve větších městech jsou samozřejmostí nápisy v angličtině – při cestování, v obchodech, v restauracích, u památek.