Letní škola 2001: Mezi dvěma světy s režisérem filmu Dužanem Duongem

Co Tě přimělo vrátit se právě do roku 2001 a vyprávět příběh zasazený do vietnamské komunity v česko-německém pohraničí?

Pro svůj první film jsem si vybral téma, které mi je přirozeně blízké. Rok 2001 je obdobím mého dospívání, takže je pro mě plný osobních vzpomínek a nostalgie – člověk se dnes možná i pousměje nad tím, jací jsme tehdy byli. Současně jsem chtěl vyprávět příběh vietnamské komunity v Čechách, protože naše osudy jsou již nedílnou součástí české historie – historie, kterou začali psát naši rodiče dnem, kdy se rozhodli emigrovat do Česka. A já věřím, že náš čas na filmovém plátně právě přichází.

Ve filmu se objevují témata jako rodinné vztahy, napětí mezi generacemi a hledání identity. Proč pro Tebe byla tato témata tak zásadní?

Ano, tato témata jsou pro mě naprosto zásadní a hluboce osobní. Mé vlastní dospívání bylo totiž do velké míry formováno zkušeností, kdy jsem místo neustálé rodičovské přítomnosti měl spíše 'náhradníky' – ať už to byla česká chůva, škola, nebo i svět televize. Ten pocit určité absence rodičovské pozornosti a to, že jsme byli tak trochu 'samorosti', ve mně silně rezonuje. Proto pro mě bylo natočení rodinného dramatu, které se právě těmito pocity a jejich důsledky zabývá, nejen volbou, ale spíše vnitřní potřebou.

Ve filmu pracuješ s neherci. Co Tě k tomuto rozhodnutí vedlo a co to filmu přineslo?

Práce s neherci, nebo jak jim s oblibou říkám, naturščiky, byla pro tento film klíčovým a naprosto záměrným rozhodnutím. A je to cesta, kterou bych se bez váhání vydal znovu. Fascinuje mě na nich, že své postavy nemusí 'hrát' v tradičním smyslu – oni jimi do velké míry jsou. Pro film to znamená obrovský dar v podobě syrové, nefalšované autenticity. Jejich emoce a reakce pramení z vlastních, často hluboce osobních zkušeností, nejsou uměle vytvořené, ale skutečně prožité. Skvělým příkladem je představitel Kiena. Objevili jsme ho v jeho šestnácti letech, kdy v Česku žil jen krátce, a on se s rolí okamžitě ztotožnil, protože mnohé situace ze scénáře sám intimně znal. Jeho projev je díky tomu neuvěřitelně přesvědčivý a vnáší do filmu jedinečnou pravdivost.

Jak moc je pro Tebe tento film osobní výpovědí? Překvapilo Tě během natáčení něco, co Ti pomohlo získat nový pohled na vietnamskou komunitu v Česku, nebo na něco, co jsi dosud vnímal jinak? Co si z této zkušenosti odnášíš?

Ano, tento film je pro mě hluboce osobní. Klíčovým impulsem byla moje vlastní zkušenost z dětství – když mi bylo pět nebo šest let, rodiče mě nečekaně poslali na výchovu k prarodičům do Vietnamu. Podařilo se mi tehdy vrátit, ale ta událost ve mně zanechala trvalé otazníky, které s věkem jen sílily: Jak odlišné je vlastně vietnamské a české pojetí rodiny? A jak obrovské musí být odhodlání rodičů uspět v nové zemi, jsou-li ochotni podstoupit tak drastické odloučení od dítěte, třeba i na deset let?

Zdroj: Aerofilms