Milost, stáří a malá nádhera Paola Sorrentina (recenze)

Hlavní protagonista nového filmu Milost italské režisérské legendy Paola Sorrentina Mario De Santis je prezidentem, kterému v čele Itálie zbývá posledních šest měsíců. Je bývalým významným soudcem a katolíkem, který během zbytku svého funkčního období má rozhodnout o dvou uděleních milosti a jednom zákoně o eutanázii. Je ovdovělým otcem dvou dospělých dětí, které pořádně nezná, a nedokáže se vyrovnat s manželčinou nevěrou. Je ješitným starým mužem, jenž rád poslouchá mladistvý rap, aby nemyslel na vlastní osamění a svět, který mu možná přestává patřit. Je ideálně nedokonalým hrdinou snímku, kterým se pětapadesátiletý Sorrentino po nepříliš povedené Parthenope vrací do formy. Patřičně okázale, ale s umírněně důstojnou italskou elegancí. 

V Itálii prezidenta De Santise je papež rozmlouvající mu podpis zákona o eutanázii tmavé pleti, má dredy a jezdí na elektrickém skútru. Osobní i politické vztahy tu akceleruje přehlídka současného tance. Přesto funguje jako univerzální kulisa nadčasového příběhu o odpuštění. Všechny polohy hlavní postavy totiž film přirozeně propojuje v rámci několika dějových linií za perfektně rytmického soundtracku. Oba případy udělení milostí jsou zároveň případy eutanázie a zároveň demonstracemi moci lásky. Právě láska k zemřelé manželce se pro stárnoucího prezidenta stává únikem a zároveň prostředkem, skrz nějž se vypořádává se světem, který se změnil a který změnil jeho. Změny se vždy bál, ale zároveň se jí podvoluje. Navzdory vlastní víře podpis zákona zvažuje, navzdory zvyklostem navštěvuje jednoho z kandidátů na milost osobně, navzdory odporu dodržuje až na výjimky dcerou nařízenou dietu a omezuje kouření. 

Matador Sorrentinových filmů Toni Servillo hraje italského prezidenta tak civilně, že divákům především důvěrně připomíná každého stárnoucího muže. I když si tu svou jedinou povolenou cigaretu vychutnává ve zlatavém hávu slunce zapadajícího nad Římem. I když když úvahy o bezmoci stáří v něm vyvolává návštěva portugalského prezidenta. Přestože pro zásadní bilanční telefonát si coby čerstvý exprezident vybere šéfredaktorku italského Vogue. Bez ohledu na to, že zábavné nostalgické historky ze školních let si vyměňuje s přední kritičkou umění a ministrem spravedlnosti. 

Přes všechnu noblesu, kterou mu kromě vynikajícího Servillova hereckého výkonu zajišťují také místy téměř až příliš vyumělkované kompozice a fantastická práce kameramanky Darii D‘Antonio, zůstává Mario De Santis mužem, který se urazí kvůli přezdívce „železobeton“. V jedné z nejpůvabnějších scén letošního roku před zrcadlem rapuje a s vlastní dcerou se dohaduje nejen o quinoe, ale také o generačně odlišném pohledu na to nejzásadnější. V souvislosti s titulem snad nejznámějšího Sorrentinova filmu by se jeho novinka mohla jmenovat „Stáří“, ale byla by to škoda. Komu patří naše dny? ptá se Milost hned několikrát a nabízí smířlivou odpověď, které nelze než odpustit závan klišé. Patří totiž nám.