Národní galerie Praha otevřela unikátní výstavu „Mlčící jaro: umění a příroda 1930–1970“, která mapuje proměny vztahu člověka k přírodě – nejen k flóře a fauně, ale i k celé krajině – od 30. let 20. století až do počátku tzv. normalizace. Návštěvníci se mohou těšit na přes sto děl pocházejících z bohatých sbírek NGP a zahraničních institucí. Mezi exponáty najdeme práce ikonických umělců jako František Kupka, Josef Šíma, Toyen, Jindřich Štyrský, František Muzika, Eva Kmentová a Hana Wichterlová. Kromě toho jsou představena díla umělců z Polska a Slovenska, například Karol Hiller, Adam Procký a Márie Bartuszové.
Kurátorka výstavy, Eva Skopalová, obohatila sbírku o tvorbu současných autorek – Anny Hulačové, Elišky Konečné, Jimeny Mendozy, Marie Tučkové a Kristíny Bukovčákové – což výklad celé expozice ladí do myšlenky sounáležitosti s minulostí. „S tím, co nacházeli umělci před šedesáti či osmdesáti, devadesáti lety se můžeme dobře ztotožnit i dnes, mimo jiné skrze současnou tvorbu umělkyň. Myšlenky lidí, kteří už nežijí, pro nás nejsou mrtvé, participují na současnosti,“ říká kurátorka výstavy Eva Skopalová.
Projekt se hloubkově věnuje emocionálnímu poutu člověka k přírodě a zkoumá, jak historické události – válka a totalitní režimy – ovlivnily naše vnímání krajiny. Umělecká díla slouží jako prostředek, který návštěvníky vyzývá k vlastní reflexi a prožitku. „Citové, emotivní pouto s přírodou je snad intuitivním principem naší vlastní záchrany. Pokud máme k něčemu vztah, chráníme to,“ vysvětluje Eva Skopalová.
Generální ředitelka Národní galerie Praha, Alicja Knast, dodává: „Tato výstava, připravená kurátorkou Evou Skopalovou s nasazením celého týmu NGP, shromažďuje hlasy umělců, myslitelů a vizionářů, kteří stejně jako spisovatelka Rachel Carson zpochybňují lhostejnost a nutí nás přehodnotit náš vztah ke světu kolem nás,“ a dodává: „Umělci na výstavě nám svými díly připomínají, že příroda není pozadím naší existence, ale jejím základem. Připomínají nám, že naše dnešní rozhodnutí budou utvářet krajinu zítřka.“
Závěrečná část expozice se zaměřuje na téma vykořisťování přírody během tzv. normalizace, kdy byla krajina vnímána primárně jako zdroj. Výstava rovněž odkazuje na významné dobové události, včetně diskuse o pesticidech po vydání knihy Rachel Carson „Mlčící jaro“ (později přeložené jako „Tiché jaro“) v roce 1962, která vyšla v Československu o čtyři roky později a vedla v USA ke změně zákonů. Alicja Knast shrnuje:
„Historie dokázala, že jeden hlas může probudit generaci. Mlčící jaro je pozvánkou k naslouchání – umění, přírodě a naléhavosti naší doby.“
