O Chica Checa a nezbytnosti jednoduše laskavých filmů

Zdena (Pavla Tomicová) ovdověla před třemi lety, ale občas má pocit, jako by to bylo včera. Bydlí stále ve stejném rozpadajícím se domě, kde si sama připadá skoro tak osaměle, jako na vesnické zábavě nebo oslavě u známé. Dál odmítá návrhy vytrvalého souseda Míry. Pořád jezdí do nemocnice navštěvovat téměř slepou a skoro hluchou maminku. Vytrvale ignoruje apely nemocné na to, aby se pokusila zařídit návštěvu Heleny Vondráčkové. Permanentně se nachází na pokraji životní rezignace a otravně pochopitelné sebelítosti. Stagnuje, ale přece se pořád tak nějak snaží. Nechce se stěhovat, jak jí radí sousedky, nehodlá se seznamovat, jak po ní žádá Míra, rezolutně zamítá matčin nápad, že by Helence mohla alespoň napsat. 

Zdena má odžito dost na to, aby si od kohokoli nechala diktovat, co má dělat. Proto přesvědčí k návštěvě rodné vsi syna Lukáše (Jan Cina), který žije dlouhodobě ve Francii, kde ve skutečnosti nepracuje v bance, jak si Zdena myslí, ale je úspěšnou drag queen. Protože potřebuje někoho, kdo její život změní tak trochu navzdory jí samé. Především o tom je čtvrtý film Šimona Holého Chica Checa. O dětech, které po svých rodičích chtějí věci malé i velké. O rodičích, kteří pro své děti nakonec zvládnou téměř cokoli. 

Chica Checa, pojmenovaná podle Lukášovy drag queen, je snímkem smířlivým k vlastním protagonistům, divákům a možná i celé české společnosti. Očekávatelně emoce ždímající coming out tvrdohlavého syna před „tradičně smýšlející“ matkou se za zvuků televize odehraje bez větší pompy obklopen rohlíky, mezi kterými se až časem nenápadně proplíží omluvy a odpuštění. Podobně, s předsudky ale bez problémů, vnímají Lukášovu orientaci také zbývající postavy venkova, samy umně balancující na hranici mezi chodícími stereotypy a zábavně i tragicky uvěřitelnými archetypy.

Potenciálně třaskavé prolnutí české vesnice s prostředím francouzské drag scény nahrazuje epizoda o nemocničním vystoupení Lukáše převlečeného za Helenku, jejíž koncert v místním JZD si nemocná babička chtěla připomenout a která na telefonát skutečně nezareagovala. Podobného realismu se drží i dramaturgie filmu, ve kterém se největší hádka strhne, když Lukáš začne vyklízet Zdeniny věci, aniž by se zeptal, neb ví, že by mu to nedovolila. Především utrápeně sveřepý výkon vynikající Pavly Tomicové a podobně skvělého Jana Ciny zajišťují, že Chica Checa funguje právě v téhle své laskavé obyčejnosti. 

Nejen ten, kdo se někdy pokoušel uklízet chalupu či byt prarodičů, se na plátně pozná a uleví se mu. Dobře bude těm, kdo museli řešit, co s nostalgickými rozpadajícími se nemovitostmi. Těm s bláznivými požadavky i těm, co přináší jednoduchá i komplikovaná, běžná i bizardní řešení. Rodičům, kteří o sobě pochybují, i dětem, které o nich pochybují ještě víc, aby se mohly ujistit, že to bylo zbytečné. Šimon Holý napsal a natočil film, který byl potřeba. Nejen proto, aby se od něj mohly odrazit experimentálnější nebo kontroverznější žánrové projekty.