O Honu v Divadle Na zábradlí, několika lidských pravdách a jednom psím hereckém výkonu

Snímek Hon dánského režiséra Thomase Vinterberga z roku 2012 je jedním z těch filmů, které si pustíte jednou a pak už pravděpodobně ne. Nebude to potřeba. Nepříjemné uvědomění si, že mezilidské vztahy lze nenávratně rozbourat velice snadno a že skutečně vážné konflikty mají zpravidla pouze poražené, s vámi zůstane i po jediném zhlédnutí stejně jako vynikající výkon Madse Mikkelsena.

Stejnojmenná divadelní adaptace, kterou od letošního jara uvádí Divadlo Na zábradlí, vsází na podobné zbraně a na rozdíl od obvinění, kolem kterého se obrazně i doslova točí, míří přesně. Nejen proto stojí za vidění bez ohledu na to, zda jste již absolvovali pro milovníky filmu povinné ojedinělé zhlédnutí uhrančivě obyčejného Vinterbergova thrilleru. 

Miloslav König ztvárňuje Lucase, učitele v mateřské školce, kterého šestiletá Klára, dcera dvou jeho blízkých přátel, nařkne ze sexuálního obtěžování, jako člověka tvrdošíjně se spoléhajícího na společenskou hodnotu pravdy. Divák mu může tu vyčítat, že sám sebe dostatečně nebrání, tu že naopak svou tvrdohlavostí znemožňuje uklidnění situace. Nedělá to ale, protože také ví, že Lucas, ze kterého se vzápětí stává štvaná zvěř komunity, již byl vždy pevnou součástí, nic neudělal.

Hon nestaví obecenstvo do rolí samozvaných detektivů či dokonce soudců, těmi se stávají postavy. Nejde o detektivku, na konci které bude zlý viník odhalen a pravda zvítězí. Na scéně, jež trefně dominuje kvádr, který uzavírá postavy do svých vlastních postojů a svým otáčením supluje měnící se perspektivu, sledujeme jen lidské životy. Vyhrát nemůže nikdo, něčím vinni jsou všichni a o pravdu by nešlo, ani kdyby z různých úhlů pohledu neznamenala různé věci. 

Podobně dobře funguje na jevišti v současnosti oblíbené využívání živého videa, které v kombinaci s voice-overem dcery Miloslava Königa a povedeným výkonem Anny Kameníkové zdůrazňuje nezúčastněnost dítěte, které nedokáže a nemělo by předvídat, že několika svými větami způsobí, že se rozpadne dosavadní svět nejen jí, ale celé komunitě. 

Ani Kláře nelze pořádně nic vyčítat, je jí šest. Ani jejím rodičům a ředitelce školy, kteří „hon“ rozpoutají. Ani jiným členům maloměstské společnosti, kteří se ho v obavě o své děti účastní. Ani Lucasovu synovi, který se otce před nimi snaží bránit. Thomas Vinterberg v roce 2012 řekl, že Hon, filmovou antitezi svého veleúspěšného artového dramatu Rodinná oslava, napsal na popud dánského psychiatra. Ten ho upozornil na případy dospělých a dětí, které křivě obvinili ze sexuálního obtěžování. Nešlo mu o konkrétním případ, ale o myšlenku, která jakmile se o někom uchytí, šíří se stejně rychle jako požár.

Sevřenou atmosféru bezvýchodné tragédie, kterou velice rychle nejde zastavit a která poničí všechny, se o čtrnáct let později v Divadle Na zábradlí během hodiny a půl dlouhé inscenace režiséra Jana Mikuláška daří navodit až znepokojujícím způsobem přesně. Kromě scénických řešení jsou hlavní oporou představení, pro které filmový scénář adaptoval David Farr, civilní herecké výkony, kterým vedle tradičně skvělého představitele hlavní role, vévodí pes.