O Odysseji a spolehlivém mistrovství Christophera Nolana

„Vyprávěj mi o složitém muži.“ Tak začíná anglický překlad Homérovy Odyssey od Emily Wilson, který vyšel v roce 2017. Právě historicky první ženský překlad epické antické básně z 8. století před naším letopočtem byl údajně jednou z hlavních inspirací nového filmu režisérské legendy Christophera Nolana. A ačkoli sama Wilson kriticky poukazuje na fakt, že Nolan některá témata Homérova eposu vynechal či upozadil, těžko by se v současném Hollywoodu hledal tvůrce, který by se se zdánlivě banálním, leč nekonečně komplikovaným zadáním uvádějícím báseň o 24 zpěvech a více než dvanácti tisících verších, vypořádal lépe. 

Že Christopher Nolan točí skvělé filmy, které jsou zpravidla poměrně dlouhé, velké, a přesto spolehlivě trhají kasovní rekordy, to je fakt. Kdo viděl jeho batmanovskou trilogii o temném rytíři, sklerotické Memento nebo historického Oppenheimera, ví také, že složití muži britskému režisérovi rozhodně nedělají problém. Naopak snový akční Počátek, vesmírné sci-fi Interstellar nebo válečný Dunkerk dále dokazují, že komplikovaní mužští (anti)hrdinové jsou silnou jednotící linkou jeho konzistentně kvalitní tvorby. Pokud jsou zrovna na složité cestě domů, tím lépe. Christopher Nolan už nic dokazovat nemusí, a přesto to zas a znovu dělá. Tentokrát především díky zvolené předloze a ženám. 

Homérův epos skýtá Nolanovi všechny přísady pro jeho technicky vynikající, divácky i kriticky chválený standard, a ještě něco navíc. Nelineární struktura přes 2 800 let starého textu plného skoků v čase a odboček obrazných i doslovných znamená, že Nolanův oblíbený prvek několika dějových linií není exhibiční nebo zbytečně překombinovaný, ale nutný. Časoprostor antického středomoří, ve kterém se desetileté Odysseovo putování a podobně komplikované čekání jeho manželky Penelopé odehrává, vybízí k výrazné práci se zvukem. 

Díky ní je celých 172 minut všudypřítomné nejen právě moře, ale také dunivá hudba islandského oscarového skladatele Ludwiga Göranssona. Kdy jindy by režisér odmítající technologii CGI mohl přirozeně dát vyniknout půvabu praktických filmových triků, než když adaptuje látku plnou Kyklopů, podivuhodných prasat či ještě podivuhodnějších lidí. Pokud chtěli Nolan a jeho dvorní kameraman Hoyte van Hoytema natočit film kompletně na 77mm velké drahé IMAX kamery, potřebovali velký příběh. Tak si vybrali jeden z největších celé lidské civilizace. 

Ano, znalci Homérova textu vyšlou tichou vzpomínku hrdinům a bohům, kteří se neobjevili, myšlenkám, které byly ve jménu kratší než tříhodinové stopáže obětovány. Nejen oni se možná tu a tam pousmějí nad banalitou dialogů, které zachraňuje především vynikající casting. Odysseus Matta Damona je traumatizovaný válečný veterán, hrdina nové generace, který neporazil mýtickou stvůru, ale nejkrásnější antické město, muž z moře, jež se domů vrací jako cizinec navzdory činům svých mužů, bohům a možná taky sám sobě. 

Změnil se a změnila se také jeho manželka Penelopé, která v podání Anne Hataway dostává překvapivě dost prostoru a stejně jako spartská Helena ztvárněná Lupitou Nyong'o, Kalypsó Charlize Theron a Kirké Samanthy Morton si každou svou scénu krade pro sebe bez ohledu na to, kolika je obklopena muži. Scénář Odyssey nepsal básník ani překladatel schopný ocenit krásy daktylského hexametru, ale hollywoodský režisér a především velký vypravěč. V závěrečném verši úvodního zpěvu překladu Emily Wilson žádá básník múzu: „Vyprávěj ten starý příběh pro naši moderní dobu.“ Přesně to Christopher Nolan udělal.