Radši shořet, než zřít pravdu - DISK servíruje ostrou alegorii o populismu

První premiéra, s níž vstoupí Divadlo DISK do roku 2026, je zároveň čtvrtou a poslední možností vidět letošní absolventy katedry činoherního divadla pražské DAMU na této scéně. Pro tuto příležitost si režisér Lukáš Jeníček zvolil absurdní společenskou satiru Biedermann a žháři od švýcarského literáta Maxe Frische ve snaze poukázat na ustavičné riziko maloměšťácké přizpůsobivosti, která si nezadá s českým homolkovstvím a švejkovstvím. Divadelní sezona tak pokračuje v nastavené linii dramatických textů akcentujících společensky naléhavá témata. Premiéra se odehraje 30. ledna.

Dvacet čtyři hodin v životě Biedermanna

 

Během inscenace divák prožije čtyřiadvacet turbulentních hodin z doposud klidného života občana Biedermanna. Jeho okolí sužují požáry a navzdory marným hasičských výstrahám, vůči nimž obyvatelé města zcela otupěli, ubytuje na půdě svého domu žháře. Radši by doslova shořel, než aby se podíval pravdě do očí a způsobil skandál. Člověk, který v souvislosti se svobodou zapomíná na zodpovědnost a zaslepeně bojuje proti vládnoucí garnituře, se tak stane pokrytcem upřednostňujícím své zájmy nad zájmy společnosti.

Proč hra stále rezonuje

 

Důvod, proč biedermannovská alegorie stále rezonuje, lze vysvětlit tím, že se Frisch při psaní inspiroval skutečnou událostí. „Tou bylo komunistické převzetí moci nad Československem v roce 1948. Neméně přiléhavé by byly paralely k předválečnému vzestupu nacismu nebo vstupu ‚spřátelených vojsk‘ v srpnu 1968. V základě se jedná o modelovou hru a během výkladu současnou optikou jsme nacházeli paralely s populismem a popíračstvím. Oba tyto fenomény zlehčující společenskou krizi, ať už se jedná o ruskou agresi nebo klimatickou změnu, mají základ v konformismu,“ přibližuje politicko-společenský kontext dramaturg Tom Skopal.

Potopa aneb Fck you, světe! (Nser si, světe!)

Výročí a režisérská motivace

 

Na jaře 2026 si připomeneme 115 let od narození a 35 let od úmrtí Maxe Frische, držitele Büchnerovy ceny, proslulého svou společenskou angažovaností. V Divadle DISK bylo jeho stěžejní a nejčastěji uváděné drama uvedeno před sedmi lety v režii Barbory Maškové. Je to tak poprvé, co se jen o pár let později stejná hra dočkala dalšího nastudování na této scéně. Podle režiséra Lukáše Jeníčka to potvrzuje její naléhavost. „V posledních letech do vedení států napříč zeměkoulí vrací politici znovuzvolení navzdory důsledkům jejich předchozího působení. Stejně tak my cítíme potřebu, aby se vrátil Gottlieb Biedermann na toto jeviště. Ale s opačným záměrem, než mají političtí představitelé – tím je sebereflexe,“ říká režisér Lukáš Jeníček.

Komorní pojetí a scénografie

 

Po předchozí absolventské inscenaci Krysy se inscenátoři rozhodli vydat cestou komornějšího obsazení a podobně náročné téma předat naopak formou komediální nadsázky. S jistou formou přemrštěnosti a ironie pracuje také výtvarná podoba inscenace, o niž se postaraly studentky scénografie Emma Šťovíčková a Agáta Belak Molčanová. „Na začátku jsme byly postaveny před otázku, co pro nás symbolizuje Biedermannův dům. Dospěli jsme k tomu, že ho vnímáme jako pouhou kulisu, nikoli obyvatelný prostor. Zároveň jsme se inspirovaly nevkusem podnikatelského baroka,“ zmiňuje Šťovíčková. Belak Molčanová ji doplňuje slovy: „Diváci uvidí malého člověka v jeho malém domečku, který brání, jako kdyby se jednalo o hrad, přestože se jeho přispěním stejně sesype. Tím chceme akcentovat Biedermannovu malost a omezenost.“

Divadlo DISK zamořily Krysy - německá stálice po 56 letech znovu na českém jevišti

True crime jako zrcadlo našeho nevidění zla

 

K výběru textu režijně-dramaturgický tandem došel s ohledem na přetrvávající popularitu „true crime“ žánru: „Frisch se nezaměřuje pouze na vykreslení samotného zla, jak je zvykem ve vyhledávaném žánru, ale také na to, zda ho jsme schopni vidět, nebo před ním radši zavřeme oči. Při takovém rozhodnutí nabývá člověk pocitu, že mu nezbývá nic jiného než podat zlu ruku na znamení přátelství, nechat zavřené oči a doufat, že mu ji zlo neutrhne,“ říká Lukáš Jeníček, k čemuž Tom Skopal dodává: „I za cenu, že tím popřeme sami sebe, což je další téma, opakující se ve Frischových románech. Žijeme v nepřehledné době plné drobných ústupků, které mají dalekosáhlé následky. Proti tzv. syndromu vařené žáby je tak potřeba neustále varovat, abychom vinou kolaborace také neskončili, lidově řečeno, na talíři.“

Herecký přístup a závěrečné varování

 

Docentka Eva Salzmannová má jako dlouholetá pedagožka na starost hereckou spolupráci a inspirovaná tím, co děje na současné politické scéně, vede herce ke grotesknímu výrazu. K tomu, co již bylo řečeno, lakonicky dodává: „V závěru hry je řečeno samotnými žháři: Neptejte se, kdo podpálil město. Neptejte se, kdo jsou žháři. Zeptejte se, kdo nám otevřel dveře.“

Hrají studentky a studenti Katedry činoherního divadla DAMU: František Florián, Anna Veselá, Vavřinec Kratochvíl, Hubert Ludwig, Veronika Kupková, Marek Nagl