Šebestián Bok: Poprvé v Iráckém Kurdistánu

Bylo léto 2023. Bylo mi 20 let a po předchozích cestách do Gruzie, Arménie, Turecka a zemí na Balkáně přicházelo další volání orientu. Jet stopem do Iráku pro laiky může znít jako dost blbej nápad. Kdo ale ví, ten ví, že na severu Iráku je autonomní region Kurdistán, který je dostupnější a bezpečnější než Irák Federální (ten, který si vždycky lidi představí). Často lidé o Kurdistánu vůbec neví. O to víc jsou potom překvapení. Já se o něm dozvěděl už předešlý rok od Kurdů v Turecku. Krom toho, že jsem si zamiloval kurdskou ryzou laskavost a pohostinnost, mě začala zajímat i jejich geopolitická otázka. Do toho všeho jsem během jara viděl video na kanále YES THEORY, právě o Iráckém Kurdistánu. Celý to video jsem probrečel. Nevím proč, ale hrozně moc se mě to dotklo. No, a tak nezbývá nic jiného, než se tam vydat na vlastní pěst!

Zkoušky ohněm

Po týdnu cesty přes Turecko stojím v pohraničním městě Cizre. Takovej správnej pohraniční pajzl. Pašování, taxíky, ruch a šmelení. Stopovat odsud bylo trochu těžší, ale nakonec se k hranici o pár hodin později dostávám. Bylo 50 stupňů na slunci. Na ideální návštěvu je jaro, léto je trochu pro magory. Hranici jsem kombinovaně pešky a přes náhodná auta udělal až do dlouhé fronty na víza do Iráckého Kurdistánu. Ty samozřejmě nemám. Mohl jsem je udělat na místě. Trvalo to teda nekonečný 3 hodiny, naštval jsem pár úředníků, ale jsem tady.

Omámenej emocema si to pochoduju po silnici směrem k prvnímu městu a rovnou mi staví první auto. První jídlo, směna peněz a začínání si zvykat na novej jazyk. Na rozdíl od Turecka, kde i v kurdských oblastech je kurdština trochu nechtěná (kvůli policii atd.), tak se tady jede naplno. Místní nosí krásné tradiční oblečení a čiší z toho hrozná pohoda. Tehdy jsem ve městě Zakho přespal přímo na náměstí.

Baderkhan

Shodou úplné náhody se mi podařilo potkat Baderkhana – toho, co natáčel s YES THEORY. Zůstal jsem s ním a jeho partou kamarádů 5 dní. Jsou to jedni z nejsrdečnějších lidí, co jsem kdy potkal. I přes to všechno, co si v minulosti prožili, se snaží Sulejmánii a její okolí plnit zajímavými eventy. A že se jim to daří. Nebyl den, co bych nebyl něčím překvapenej. Ať už to byl padlebording na přehradě v horách, party na mole, život mladé aktivistické generace, nebo nekonečný street food ve 4 ráno, protože konečně nebylo vedro. Stačí den na to, abyste se tu cítili jako součást rodiny. Kdybyste chtěli navštívit IRK, Sulejmánii nevynechejte. Je to živé tepoucí centrum, kde se míchá tradice s moderním životem! S Badem a ostatními jsme se znovu potkali před rokem na Newrozu – viz první článek.

Odjel jsem do hor k hranici s Íránem. Jsou tu krásné vodopády, a tak i trochu snesitelnější teplota. Jedna rodinka, co mě zde pozvala na večeři, mi darovala kurdský tradiční oblek. S mým vzezřením jsem se tak jednoduše zamaskoval mezi místní. Samozřejmě jsem ho kvůli teplotám nezvládal nosit celou dobu. Kousek odsud se nachází město Halabja, které se vlastně tak trochu stále vzpamatovává ze strašného chemického útoku. 16. 3. 1988 v rámci operace Al-Anfál svrhla irácká armáda na Halabju bojové plyny. Tehdy zemřelo okolo 5 000 nevinných civilistů a další tisíce byly otráveny. Návštěva památníku této události je silný zážitek. Už i proto, abyste mohli vidět originální torzo bomby, ze kterého udělali květináč na krásné květiny. Podobných mírových symbolik najdete v Kurdistánu množství. Krásně to symbolizuje odpor Kurdů vůči konfliktům, jelikož jsou to oni, kdo jsou vždycky uvěznění mezi nimi.

Bacha, kam šlapeš!

Po dvou dnech v hlavním městě Erbílu se vydávám zas stopem do hor. Na úpal jsem si zvyknul, mám ho každý druhý den, ale poslední dny byly opravdu náročné. O to víc jsem byl rád, když jsem dojel do horského kaňonu a mohl jsem přespat na dětském hřišti pod hvězdami. Napadlo mě zkusit zdolat nejvyšší dostupný kopec – Halgurd (3604 m). Okolí je nádherné a hory jsou to opravdu tajemné. Do ‘‘základního tábora‘‘ jsem chtěl pěšky, naštěstí mě ale svezl sběrač horského medu na motorce. Než bych tam došel, tak bych se usmažil. Potkal jsem se skupinou kurdských hikerů, kteří ráno taky míří k vrcholu. 

Vycházíme za východu slunce. V jednu chvíli jsme uhnuli z původní cesty a začali strmě stoupat. Vím, že jsme v pohraničí s Íránem a že je to tu zaminované ještě z irácko-íránské války. Myslel jsem si, že na to budou brát místní ohled. Nakonec jsem to byl já, kdo viděl minu jen pár centimetrů od parťákovy nohy. V okolí jsme našli ještě pár dalších. Dobrovolníci aktivně minová pole čistí, jenomže složitost terénu vždycky nějaká pole skryje. Už už to otáčíme na cestu, ale potkáváme pastevce, který nám ukazuje, kudy to prošel s kozami. Jdeme tak po stopách z bobků, než dojdeme ke stěně. Vrchol jsme zdolali, doklopýtali jsme dolů, dostal jsem úpal, sjeli jsme dolů a já si našel útočiště na náhodné střeše v údolí.

Assad a Sherane

Údolí řeky Záb je opravdu jako z pohádky a většina lidí ho vynechává. Druhý den, co jsem se tam potuloval, jsem při sbírání odpadků z řeky narazil na skvělýho kluka s výbornou angličtinou. Jmenoval se Assad a chtěl mě další den pohostit. ‘‘Ještě ti něco ukážu. My Kurdové milujeme hory, výlety a piknikování v přírodě, jak už asi víš. Ukážu ti skrytej poklad. Občas se tam nesmí, kvůli tomu, že tam lítaj turecký drony a snažej se najít bojovníky z PKK. Teď tam ale můžeme.‘‘ Soutěska Sherane je úzká průrva mezi skalami, kterou protéká světle modrá ledová voda. V letním období úplnej zázrak. Na začátek je jednoduché dojít a je tam dost lidí. Když ale jdeme dál, potkáváme jen pešmergu (člena policie), který kontroloval, jestli je všechno v pořádku. Strávili jsme v kaňonu celé odpoledne.

Jak už to tak bývá, místo jednoho dne to byly dva dny s Assadem. Je o pár let starší než já a pracuje jako stavař v Bagdádu. První večer jsme šli hrát fotbal a volejbal. Podařilo se mi odřít si pravou nohu. Levou jsem si předevčírem připálil o výfuk, když jsem sestupoval z motorky. Další den byl tak poklidnější a nesl se ve znamení potkávání sousedů a místních. Assadova maminka byla hrozně zlatá a při odjezdu mě nechtěla pustit z domu. Achjo, tyhle loučení… S Assadem se mi podařilo setkat v dubnu 2025 v Bagdádu.

Jezídové, křesťani a muslimové

Uprostřed Kurdistánu se nachází nejposvátnější místo pro Jezídy – Láliš. Jezídismus je prastaré náboženství s prvky křesťanství, judaismu, zoroastrismu a islámu. Jezídové také věří v reinkarnaci duše. Bohužel je to náboženství ne příliš pochopené, čehož se v roce 2014 chytil Islámský stát a na Jezídech spáchal světem opomíjenou genocidu. Láliš má neuvěřitelně poklidnou atmosféru. V celém chrámu musíte chodit bosí. Vydrželi byste tu bez problému celý den rozjímáním a pozorováním nádherných Jezídů a Jezídek, kteří se v pokoře přišli pomodlit a uctít svaté místo. K místním dělníkům jsem byl pozván na oběd. I přes to, že každý z nich ztratil člena rodiny či kamaráda během období ISIS (v tu chvíli ani ne dekádu zpátky), jsou usměvaví a vstřícní. Kéž bychom se jimi někdy inspirovali…

Z Láliše jsem stopoval do Alkoše. Alkoš je křesťanská vesnice, kterou obývají především Asyřané. V obchodech na vás z obrázků kouká Panna Marie, na domech křesťanské malůvky a nepopsatelná atmosféra. Křesťanské rodiny zde žijí bez přestání přes 2000 let. Neměli to jednoduché. Během období již zmíněného Islámského Státu se džihádisté zaměřili také na tyto komunity. Lidé utekli do kopců, kde se skrývali v klášterech a čekali na nejhorší. Když byli džihádisté 10 km odsud, přišla ofenzíva a nikdy se sem nedostali. Jiné křesťanské komunity ve Federálním Iráku to štěstí neměly (například Bakhdida u Mosulu, kde jsem byl po Newrozu 2025). Mimo jiné jsou to právě Kurdové, respektive z velké části kurdské bojovnice, komu vděčíme za poražení Islámského státu v Sýrii v roce 2019. Nad vesnicí se nachází klášter Rabbana Hormizda, jeden z nejstarších křesťanských klášterů.

Tento den jsem začal s muslimy v mešitě, přes den v Láliši s Jezídy a odpoledne a večer trávím s místními křesťany, kteří mě pozvali k sobě jako hosta. Byl to můj poslední den v Kurdistánu a já si nemohl dopřát lepší ukončení. Je to takové krásné shrnutí toho, co pro mě Kurdistán znamená. Emoce, lidskost, ochota pomoct a lidské příběhy. Ráno po 14 dnech stopuju zpátky do Turecka. Bylo mi ale jasné, že tady nejsem naposledy. Cesta dál pokračovala přeletem do Tádžikistánu a Uzbekistánu.

Šebestián svou první cestu do Íránu vypráví v přednášce TravelStory: Stopem do Íránu, která se koná 3. listopadu v 18:30 v Praze ve Story B. Na 13 500 km dlouhé cestě stopem projel íránský Kurdistán, kde si na pár dní vyzkoušel roli učitele v jazykových centrech, zažil státní smutek po smrti prezidenta, nelegální party v Isfahánu i Persepolis a město básníků Šíráz. V Yazdu, kde teploty přes den vyšplhají na 45 °C, potkal cestovatelku z Belgie, která mu změnila zbytek cesty. Čekají vás také kaňony s vodopády, starověká poutnická města na Hedvábné stezce a výstup na Damavand (5 670 m), nejvyšší vrchol Blízkého východu. A hlavně pohostinnost místních, kvůli které je prý nemožné si Írán nezamilovat.