Zdravím vzdáleně z amerických to krajin, ze srdce Central Parku, z Velkého jablka, ve kterém leží muzeum, do jedné z jehož výstav jsem se, jako správná fashion girlie, neskutečně těšila. Ano, hádáte správně, jedná se o Metropolitní muzeum umění, jinými slovy The Met. A ano, je to To místo, kde se odehrává Met Gala, To místo, kde po schodech chodí celebrity jako výkladní i reklamní skříně návrhářů, To místo, jehož jedna party vydělá na chod celého roku jeho Costume Institutu. (BTW: Anna Wintour proměnila Met Gala v jednu z nejvíc pop a nejvíc sledovaných fashion party na světě - a za posledních 25 let se díky ní pro Costume Institute vybralo kolem $223,5 milionu. Tomu říkám pořádnej fundraise večíreček.)
Viktorie Štěpánová: COSTUME ART
Finally we met, my dear The Met.
Na výstavu se těším jak malá. Vcházím do kamenných bran prostor, nechávám si prošacovat kabelku a nalepit nálepku sloužící jako vstupenka do mnou vysněného módního ráje. Jdu sem jen kvůli jejich módní sekci, zbytek této obrovitánské budovy mě nezajímá, jsem zaslepena touhou vidět výstavu, o které jsem slýchávala jen z médií a vídávala obrazy skrze YouTube videa.
Tento rok je tématem módní výstavy Costume Art. Haha, tady se nabízejí otázky “Is costume fashion? Is fashion art?” No tož pojďme to zjistit.
Už na samém začátku se ztrácím – objevuju se ve starodávném Egyptě, procházím sekcí Art deco, evropských malířů, chloub krátké americké historie až konečně narážím na Costume Art. První, co spatřuji, je vitrína s naked, but actually dressed figures. Walter Van Beirendonck spolu s Lu Chen a Dürerem. Kombo, které na mě působí stejně opojně jako jablko na Dürerově obrazu Adam a Eva. Jen s tím rozdílem, že já odsud vyhoštěna nejsem, zatím jsem ve fázi lákadel a bludů. Ukousávám si první bites této módní žně a kráčím nebesy dále, do první sekce Naked & nude body.
Výstava je totiž rozdělena do 4 částí komunikujících různé přístupy k tělesnosti a oděvu. I když se staletí mění, co zůstává, je Dressed body - the human figure - The Fashioned body. Protože oděv není jen povrchní cover našich těl, je mediátorem, je živoucím ztělesněním našich názorů, genderu, postavení i identity. Výstava jde od těla klasického, přes abstrakci až po tělo “znovuzískané”, tělo svobodné a emancipované od soudících očí druhých.
Začínáme nahotou a jejími formacemi. Vše je hodně průsvitné, něžné, různorodě béžové a krásné. Matthieu Blazy a jeho Chanel 2026 v kontrastu s kresbou od Vincenta Minnelliho, obé zdůrazňující tak jinak, však tak stejně otázku lemů. Otázku křehkosti. Fragilnost a něha, to je oč tu běží. Autonomii těla skrze skandální nahotu versus kalkulovanou modesty komunikují Dilara Findikoglu společně s one and only Venuší z 18. století. “Do women have to be naked to get into the Met museum?” ptají se Guerrilla Girls již v roce 1989 a Miuccia Prada na tuto otázku objektivizace odpovídá svým transparentním kabátem ze sezony 2002/3: “when the body is made visible, who claims authorship of its narrative? You or the viewer?” Zviditelnění jako forma emancipace, krásný to nápad, krásné to provedení jeho vizualizace.
Procházím vedle Vaquery subverzivních “pubikinis”, tedy kalhotek s naschválně viditelným zeleným pubickým ochlupením, a jdu jako spokojená self-confident žena dál. Transparentní látky se mění ve wet drapery (efekt připomínající mokrou látku kopírující anatomii těla).
Ocitáme se v době těla klasického. Době, kdy peakuje kalokagathia (krásné tělo = krásná duše). Polykleitos píše kánon ideálních proporcí těla, Praxiteles ideální proporce prodlužuje a korzety nás svazují tak, že nemůžeme dýchat, natož přemýšlet. What a joy, klasická joy.
Antické sochy jsou zde v dialogu s překrásnými díly od Margiely či Di Petsy, antický looksmaxing aka “když nemáš svaly, měj aspoň armour” je channelován brněním jak tradičně kovovým od old mistrů, tak i tím perličkovým či zlatě litým od McQueena, Schiaparelli či Miyake studio. Pak jsem na skok v 19. století, kde jsou oblíbenou módou již zmiňované korzety a podsuknicové konstrukce, které nabírají tak absurdních podob, tvarů a velikostí, až se stávají oblíbeným terčem satiry a karikatur. Především tzv. “grecian bend”. House of Balenciaga v čele s Ghesquièrem na tyto novověké memes reaguje oděvním skeletem podobným porcelánové figurce Crinoline lady. Tyto korzetové satiry mi připomínají, že jsme se jako společnost snad nikam neposunuli, když se nazýváme inkluzivními a přijímajícími, a ve skutečnosti jsme jen korzety zaměnili za silikonové implantáty, botoxy a GLP-1 drugs, po kterých může vypadat každý jak greciánská Kim Kardashian.
Korzety mě rozčilují, a tak jdu raději dál, spravit si náladu k “reclaimed body”. Moje naděje v módu i lidstvo opět stoupá, když nad sebou spatřuji spíš než “krásnou kreaci” svázanou figurínu od mé oblíbenkyně Michaely Stark. Mistryně emancipace a rekontextualizace ženského těla, která pracuje s módou a deformací jako nástroji k narušování představ o „ideálním“ těle. V osvobozování těla od smyšlených pravidel klasických kánonů krásy pokračují skrze cartoonish postavy i Westwood, Ann-Sofie Back, Arp či Rei Kawakubo. Reclaimed Body jsou oděvy pro těla, která se vymykají tradičnímu ideálu, dokonce i figuríny jsou zde dosti rozmanité, tedy emancipované. Těhotné tělo, tělo s postižením, tlusté tělo… Nejde o skrývání, jde o opravování. Jde o přijetí, no shame.
V této fázi zjišťuju, že na mě čeká ještě celá jedna místnost plná sic dalších krás, trochu panikařím. Mám děsnou hlado-chuť na bagel, ale říkám si, že moje dressed body to musí vydržet, když už jsem tady, a tak jdu dál. Oděvy se začínají stávat více než promyšlenými koncepty – reakcemi. Oděv se stává plátnem. Někdy low key kopírkou. Procházím vedle šatů interpretujících díla ikonických umělců, jako je rozříznuté plátno Lucia Fontany, Warholovo postřelení a pak dochází na interpretace ne děl, ale překvapivě lidských těl a vnitřností. Začíná se lehce, a to skrze trompe-l’œil (fake) suits tetování (Margiela, Galliano…) a končí se oděvy, které doslovně zobrazují různé části vnitřností. No musím říct, tato doslovná symbolika, nic pro mě. A nepřesvědčí mě k tomu ani ručně korálkami vyšívaný kabát, z jehož kapsy crčí korálková krev. Záchranou v symbolickém kopírování je mi 3D vytištěný bodice od Iris van Herpen. Sic prachsprostě kopíruje lidskou skladbu kostí, co jej zachraňuje, je preciznost a inovace, kterou k tomu Herpen přidává. She ate, a to doslovně, když z jejího díla “zbyly” jen kosti.
Děl bylo na výstavě tolik, že skutečně není možné vám tu povykládat o všech. I kdybychom měli já i vy čas, je tu důvod druhý, a to ten, že v této fázi výstavy mi už tak hlasitě kručí v břiše a moje pozornost skáče z jedné látky k druhé tak rychle, že se mi před očima místo šatů kmitají mžitky.
Při odchodu mě ještě upoutává detail péřových šatů od Loewe, stojících hned vedle Van Goghových kosatců. Skutečné peří, ze kterého jsou vyrobeny, je totiž potisklé replikou Van Goghova obrazu. Crazy, už nic nechápu, ale hodně cením a klaním se.
Tímto se klaním i celému týmu Costume Institutu, veškeré práci, kterou do kolektování děl z koutů haute couture domů i koutů Met muzea dali. Výstavu velice doporučuji, a to i přesto, že hlavním sponzorem celé výstavy je, kdo jiný, folks, než pár Bezosových. No dokud mi nebudou jako umění či fashion servírovat, jak na letošním Vogue World, roboty a grafiku generovanou skrze AI, jsem schopná je akceptovat. Doufám, že nemáte módou zavařené hlavy, kdyby ne a zajímalo by vás aspoň virtuální navštívení expozice, určitě zhlédněte toto jejich videjko.
Loučím se a jdu na bagel (dělejme, že žiju stále v momentu procházení výstavy).
Vaše Viki
