V Centru současného umění DOX byly slavnostně vyhlášeny vítězky prvního ročníku Ceny literární kritiky. Kolegium kritiků a kritiček udělilo ocenění za rok 2024 v kategoriích próza a poezie. V kategorii prózy se stala vítězkou Emma Kausc za svůj román Narušení děje (Host), zatímco v kategorii poezie zazářila Iryna Zahladko se sbírkou Jak se líčit v nemoci (Bílý Vigvam). Slavnostní ceremoniál, moderovaný Petrem Vizinou, byl obohacen o performance Ondřeje Macla a hudební vystoupení Marka Doubravy.
Cena literární kritiky je udělována spolkem, který sdružuje literární časopisy A2, Host, Souvislosti, Prostor a Tvar. Cílem ocenění je sledovat a propagovat literární díla vydaná v příslušném roce a zároveň podporovat hlubší diskusi o literatuře. V loňském ročníku proběhly čtyři literárněkritické debaty, které se konaly v Táboře, Praze, Olomouci a Pardubicích, a dvě pražské nominační debaty – jejichž záznamy jsou dostupné na podcastových platformách.
Na základě debat dospěly poroty k nominovaným titulům (tři v každé kategorii), ze kterých pak rozšířená kolegia CLK vybírala vítězné knihy. Laureátkám – Emmě Kausc a Iryně Zahladko – kromě finanční odměny 50 tisíc korun a obrazů od výtvarníka Krištofa Kintery čeká i možnost měsíčního stipendijního pobytu v Mikulově a roční vstupné do Centra současného umění DOX.
Třiatřicetiletá Emma žije v Londýně, je dítětem českých emigrantů, bez kořenů a lehce ztracená, ale zároveň svou ztracenost nijak hluboce, explicitně neprožívá — spíše ji tušíme právě z toho, jak pátrá po příběhu (nebo příbězích). Autorka dlouho postuluje, konstruuje svůj fikční svět, předkládá náčrty postav a jejich osudů, připravuje čtenáři často nesouvisející mozaiku osudů, je fragmentární, pohybuje se ve skocích, noří se do dílčích vzpomínek. Její literární konstrukce je jaksi klipovitá, odkazuje k medialitě současného světa. Přináší sérii krátkých vhledů, mluvících obrazů, autoreferenčního psaní. Od prvních oddílů úvodní kapitoly je patrná její důvěra v recipienta, v jeho ochotu či schopnost nechat se vést jejím asociativním proudem.
(Marta Ljubková)
Přes veškerou kompoziční a komunikační složitost je zřejmé, že to autorka vypravěčsky drží pevně v rukou a že je hluboce poučena literární teorií a světovou literaturou, včetně současné feministicky orientované prózy, hledající nové způsoby výpovědi o otázkách traumatu, identity, tělesnosti apod.
(Jan M. Heller)
V kontextu zavedených jistot a ojedinělých pokusů vykročit z komfortní zóny vlastní poetiky se ukazuje důležitost autorek, jako je Emma Kausc. Spisovatelka ve své prozaické prvotině nevybočuje pouze z vnějších rámců, ale i z konvencí vyprávění. Narušení děje zcela opouští tradiční formy vztahových příběhů a soustředí se na fragmentaci identity a pokusy o opětovné skládání příběhů.
(Olga Pavlova)
Báseň, komentář k básni, úryvek z deníku. Ve sbírce sledujeme chronologický sled textů různého druhu, které se nepravidelně střídají a prolínají.
Zahladko do této knihy investovala svůj život, svoje zoufalství z války v rodné zemi, hněv z války i ze lhostejnosti k válce, fyzickou slabost i úzkost ze smrti. Neznamená to, že se vzdala básnické persony. Je to ale kniha centrovaná kolem vlastního prožitku v mimořádně náročném období plném špatných zpráv. Na to a také na velkou, tělesně naléhavou intimitu knihy je třeba přistoupit, jinak nemá smysl se pouštět do četby.
Není tu nic krásného, o čem by se dalo krasobásnit. Tato poezie je otevřená rána – která si přeje vzít čtenáře a čtenářky s sebou, zakrvácet i je. Nemoc je podobně jako válka tělesná, rozkladná a devastující.
(Jitka Bret Srbová)
Psaní mezní situace, která proměňuje tělo stejně, jako překresluje povrch Země; bolestná podoba provázanosti člověka se světem. Myslím, že je to mimo jiné kniha o prostupnosti; prostupují se také řeči: významy, podobnosti a ozvuky slov. Přemýšlím, že oholenost (nahota), o které autorka mluví v souvislosti s tělem, mi pomáhá nějak pochopit účinek jejích slov: zranitelná a silná zároveň, odvážná…
(Jakub Vaněk)
