O našem islandském dobrodružství a o tom, proč věřit spíše statistice než předpovědi počasí

Ve vypůjčené Dacii Duster jsme okolo celého ostrova ujeli přes 2 400 kilometrů a na vlastních nohách ušlapali téměř čtvrt milionu kroků. Slunce nezapadalo nad zemí ohně a ledu a ani nad našimi zážitky. Navštívili jsme minimálně dvanáct vodopádů, dvě jezera, tři jeskyně, dva sopečné krátery a devět kempů na přenocování. Viděli jsme tuleně v ledovcové laguně, ovce pasoucí se u geotermálních jezírek, divoké koně na zelených pastvinách a papuchalky hnízdící na útesech poblíž černých pláží na pobřeží Atlantiku. Přesto se naše nesourodá rodina zcela vyčerpána po úspěšném návratu domů výjimečně shodla na zážitku číslo jedna: plavba za velrybami! 

Už samotný nápad vydat se na výpravu za kytovci v islandském Husavíku byl z kategorie dobrodružnějších. K jednomu z největších měst na severu ostrova, kde žije okolo dvou tisíc obyvatel, jsme se na naší okružní cestě blížili pronásledováni neletními teplotami, občasnými srážkami, a především nepředvídatelnou mlhou. Po několika ránech, kdy jsme se po prosvětlených nocích probouzeli do hustého mléčného oparu, vyžadovalo rozhodnutí vypravit se pozorovat velryby silné racionální argumenty, aby obstálo. Pro optimismus nezbylo v debatě místo. Ostatně ten se nám už stejně začal vytrácet mezi prsty unavenými každodenním rozkládáním a balením stanu. 

Stranou musela jít i jakákoli meteorologická analýza. Časy, kdy jsme důvěřovali aplikacím předpovídajícím počasí, skončily, když nám jednoho červencového rána naše vypůjčená Dacia sdělila, že venkovní teplota je 12 stupňů nad nulou, ačkoli aplikace slibovala jeden z nejžhavějších dnů celé dovolené, s teplotami atakujícími třicítku.  

To, že jsme se nakonec za mořskými obry vydali, bylo vítězstvím chladné logiky. Statistika nuda je, má však cenné údaje a v husavíckém zálivu je za posledních pět let 97% šance velké savce spatřit. Mohli jsme pochybovat, neboť do značné míry je takové tvrzení především PR lákadlem místních agentur, jež plavby pořádají, ale rozhodli jsme se uvěřit. Po náročných dnech, během kterých nám přenádherná panoramata Islandu zůstávala z větší části skryta za mlhou, nám nezbývalo než spoléhat na matematiku. Neviděli jsme statické sopky a neviděli jsme ani pomalu tající ledovce, tak jsme zaplatili přes 50 tisíc islandských korun a doufali, že uvidíme pod vodou plující velryby.

Po důkladném internetovém průzkumu jsme se rozhodli z četných možností vybrat společnost North Sailing. V nejčerstvější recenzi sice rozezlený absolvent jejich plavby za velrybami udělil zážitku pouze jednu hvězdičku s tím, že se cítí podveden, neboť tři hodiny mrznul na lodi a nezahlédl nic. Další hodnocení byla ale více než kladná, a tak jsme se rozhodli věřit, že nešťastník zaprvé patřil mezi 3 % výjimek potvrzujících pravidlo, a zadruhé si neuvědomoval to, co nám naši průvodci sdělili hned po nástupu na palubu. A sice, že nejsme ani v zoologické zahradě, ani v akváriu. Mořské savce jsme po zálivu nenaháněli, ani se je nesnažili nějak přilákat. Zkrátka jsme se v zapůjčených kombinézách, jež nás měly chránit před prochladnutím a ve kterých jsme přinejlepším vypadali jako rybáři a přinejhorším jako klauni, nahrnuli na pravobok i levobok lodi a doufali, že něco zahlédneme.

Průvodci napjaté ticho krátili velice zajímavým a místy i zábavným výkladem o velrybách na Islandu a věcech souvisejících. Angličtiny znalí účastníci plavby si tak vyslechli například barvité líčení dopadu korupčních kauz spojených s lovem kytovců na islandskou politiku nebo popis aktuální situace na mezinárodním trhu s velrybím masem. To vše jen do chvíle, kdy se několik desítek metrů od lodi objevil první mořský obr. Naše plavidlo se k němu obezřetně přiblížilo poháněno motorem a lehčí asi o čtyřicítku kamenů, které všem zúčastněným spadly ze srdcí. 

Nejprve jsme viděli plejtváka malého, který je spolu s keporkakem nejčastěji se vyskytujícím druhem velryby v husavíckém zálivu. A po něm se nám postupně během tříhodinové plavby ukázalo dalších asi 13 velryb, většinou majestátní keporkaci s impozantními bílými ocasy, kterými ladně a velice fotogenicky plácali do vln Atlantiku. Viděli jsme jich tolik, že u některých z účastníků postupně odpadlo vzrušení a na objevivší se mořské savce reagovali s bohorovným klidem. 

Co se naší skupiny týče, vjemy jejích čtyř členů byly různorodé jako oni sami. Někdo ocenil především horkou čokoládu, která se na palubě podávala, a stačilo mu, že viděl jednu velrybu a že to tím pádem nebyla ta nejdražší horká čokoláda, jakou kdy měl. Jiný člen naší výpravy měl zase především starost, zda se nám podařilo pořídit alespoň jednu reprezentativní fotku přenádherných tvorů, aby se nám v budoucnu, až si nebudeme nic pamatovat, na fantastický zážitek lépe vzpomínalo. Kvalitní záběry nakonec dodala osoba, která se na rozdíl od zbylých tří během celé plavby téměř nehnula z místa, kde křečovitě svírala zábradlí, a kromě nevalných očekávání sváděla boj také s mořskou nemocí. Naštěstí nás islandští průvodci informovali, že jsme si na plavbu za velrybami vybrali velice příhodný den, kdy byla hladina extrémně klidná, téměř nefoukal vítr a díky absenci mlhy byl i relativně dobrý rozhled. Ovšem čtvrtý člen naší skupiny viděl kytovců údajně dokonce jednadvacet, takže nás mlha zřejmě provázela dál, ovšem v případě velryb naštěstí jen ta vlčí. 

Působivý úspěch výletu za velrybami významným způsobem pozvedl úroveň morálky uvnitř naší skupiny, jež začala vlivem klimatických podmínek klesat stejně jako venkovní teplota. Patrně jsme si při pohledu na impozantní mořská stvoření uvědomili, že prožíváme něco neopakovatelného. Možná někdo z nás jednou uvidí plejtváka malého nebo keporkaka nebo jinou velrybu i jinde než na Islandu, ale možná nebudeme chtít, aby něco překonalo náš společný zážitek z Husavíku. Možná si budeme až moc jistí, že by to stejně nebylo možné.