Zapomělsem: Chci být při tvorbě přítomnej od začátku do konce

Indie popový projekt Zapomělsem písničkáře a producenta Aleše Macenauera si za poslední roky vybudoval výrazné místo na české hudební scéně. Po dvou kritikou ceněných deskách teď vydává nové album docela normální lidé. Deska má podobu téměř deníkových záznamů z léta 2025, kdy vznikala. 

Jak dlouho jsi pracoval na docela normálních lidech?

Necelej rok. Všechny tracky jsem napsal mezi loňským květnem a zářím. Přes podzim jsem pak finalizoval demáče a dodělával aranže, mezi listopadem a lednem jsme to během pár sessions nahráli na ostro, pak se udělal mix a master a na konci března to vyšlo. Je to celkem dlouhej proces, hodně hudby se teď naopak dělá rychle za využití hotových smyček nebo různých AI pluginů. Nic proti tomu nemám, ale osobně by mě to nebavilo. Chci v tom procesu být přítomnej od začátku do konce, aby mi sebemíň důležitej zvuk nějakým způsobem prošel pod rukama. Nedělám hudbu proto, abych pak mohl performovat na stagi nebo se promovat na sociálních sítích, ale proto, že prostě miluju dělat hudbu. Takže i proto nevydávám nový věci až tak často, ale takhle to za sebe cítím jako real.

Zapomělsem se vrací po třech letech: nové album docela normální lidé míří elektronickým směrem

Nové album je hudebně o něco jiné, než tvoje předchozí tvorba – je víc elektronické, víc na vlně synťáků. Jak probíhal ten posun k elektroničtější tvorbě?

Hodně přirozeně. Mám rád umělce, který napříč deskama posouvají svůj sound. Baví mě, když toho interpreta stále poznáš podle jeho specifickýho rukopisu, ale zároveň mění kulisy a kontext těch songů. Poslouchám různý žánry, od akustickýho folku přes rádiovej pop po experimentální elektroniku a baví mě ty elementy kombinovat. Takže i na minulých deskách elektronika byla, ale trochu víc v pozadí. Teď jsem to chtěl zkusit udělat víc in your face, aby ty songy nestály na kytarách ale spíš na synťácích a na celkové produkci.

Je pro tebe osobně nová deska něčím výjimečná?

Na všech albech mi přijde výjimečný, že to je koncentrovaný životní období a když si ho po čase pustíš, tak se můžeš přenýst do toho období, kdy jsi ho tvořila. Vrátit se k tomu, co jsi v tý době prožívala a jak ses cítila. Specificky na týhle desce je pro mě ještě výjimečný, že jsem všechny písničky napsal během hodně krátkýho období a šlo to hodně samo od sebe, bez overthinkování textů a tak. Taky je to vlastně první deska, kde na všechny nástroje hraju já a nejsou tam žádní hudební hosti, kromě featu od Adama Sveta v jednom tracku. Zároveň je to ale i první deska, kterou jsem nenahrával sám u sebe v pokoji, ale měl jsem u toho Šnaubiho, se kterým jsme přímo u nahrávání řešili finální aranže, dával mi okamžitou zpětnou vazbu a všemožnej support.

Písně v novém albu jsou dost rozmanité jak hudebně, tak textově. Často popisují hodně intimní pocity, ale zároveň odkazují třeba na různá místa od brněnského kina Scala až po Blízký východ. Jak album vznikalo?

Vznikalo to hodně jako volný proud, u dřívějších skladeb jsem texty psal hodně pomalu. Třeba jsem si napsal jednu větu a až o týden později jsem navázal další, různě jsem to prostříhával a zároveň jsem psal texty už do jinak hodně hotový nebo rozdělaný hudby. Na nové desce jsem naopak všechny tracky napsal tak, že jsem vzal kytaru nebo synťák, začal jsem si něco drnkat a rovnou do toho instrumentálního základu jsem si broukal zpěvovou melodii a improvizoval slova. Nebo jsem si naklikal základ beatu v Abletonu, vzal mikrofon a začal ten improvizovanej zpěv rovnou nahrávat. Takže vlastně základy tracků, hudba i text, vznikaly současně během půl hoďky. Pak jsem samozřejmě ještě dlouho řešil aranže a třeba i trochu obrušoval ten text, ale základ celýho tracku vznikl na místě, což mi dřív moc nešlo, nebo se mi to nedělo tak často. Přijde mi, že to tímto je asi moje nejupřímnější deska so far.

V písních se zároveň často objevují nějaké ruchy, nebo útržky z jiných skladeb. Jak je vybíráš?

Ta deska je hodně osobní, ale chtěl jsem, aby se na ní nějak odrážela i společensko-politická rovina. Žijem v době v jaký žijem, snažím se to sledovat a být informovanej. Zároveň jsem si říkal, že tak jak se ty moje osobní zážitky, o kterých songy jsou, odehrávali na pozadí celospolečenskýho dění, tak jsem chtěl aby i ty songy měli tohle pozadí a napadlo mě to tam zakomponovat samplama. Takže třeba jako intro ke dvěma skladbám je použitá ukrajinská lidová píseň Chervona Kalyna, konkrétně nahrávka kterou improvizovaně zpívá ukrajinský operní zpěvák na náměstí v Kyjevě se samopalem v ruce na začátku ruský invaze. V jiný skladbě se objevuje moje vlastní nahrávka z neapolského metra, kde nějaký pán hraje na harmoniku Bella Ciao, což je skladba spojená s bojem proti fašismu. Intro jinýho tracku je zase třeba sestříhanej kousek mojeho oblíbenýho podcastu Studio N.

Celé album vzniklo bez použití umělé inteligence. Jak se k používání AI v umění stavíš?

Nemám na to úplně vyhraněný názor. Myslím, že u „elevator music“ je jedno jestli to dělají lidi nebo umělá inteligence. Mám pocit, že lidi budou AI brzo přehlcený a pro velkou část publika, která poslouchá hudbu aktivně, bude důležitý vědomí, že poslouchaj něco, co actually vytvořili lidi.

Kdo jsou top interpreti, které posloucháš? 

V poslední době mě hodně baví slovenský underground: Samm734, Adam the World, Ph1l. Jinak teď hodně jedu taky třeba Fred Again nebo novej živák Bon Iver. Nejdůležitější kapela v mojem životě generally byli Radiohead, občas se k nim stále vracím. Ze srdcovek bych pak ještě z hlavy řekl třeba James Blake, Burial, Boards of Canada… 

Anna Vaverková vypouští poslední singl před albem Krása

Často spolupracuješ s jinými umělci, například s hudebníky jako Toyota Vangelis nebo Anna Vaverková. Máš nějaký dream collab, někoho, s kým bys rád spolupracoval?

Dream collab asi úplně ne. Menší sen se mi vlastně splnil teď na nové desce s featem od Adam the World. Poslední dva roky je to můj nejposlouchanější cz/sk artist. Jinak mě baví spolupracovat s kýmkoliv, koho hudba mě baví a s kým si lidsky sednu. Ale kdybych mohl být úplně unhinged tak řeknu Taylor Swift v roce 2022, to byl za mě fakt peak pop music. Nebo Thom Yorke, ale ten by mě trochu stresoval si myslím. Takže možná spíš Justin Vernon, ten je podle mě mega chill guy.

Hudbu tvoříš už několik let, jaké byly tvoje hudební začátky?

Kolem 13 let jsem začal poslouchat Green Day a českou, už skoro zapomenutou, ale v tý době hodně známou kapelu Clou. Hrozně jsem se chtěl naučit na baskytaru, kterou mi pak rodiče koupili, tak jsem začal hrát. Drtil jsem to každej den, přišel jsem ze školy a do noci jsem se učil různý tracky. Postupně jsem se naučil i na kytaru, koupil jsem si zvukovku a začal si nahrávat nějaký první vlastní ideas. Hodně jsem v tý době poslouchal Red Hot Chili Peppers a začal jsem hrát v jesenický punkový kapele. Asi v 17 jsem začal skládat první vlastní songy, napřed anglicky a pak tak od 20 česky. Nikam jsem to v tý době nepostoval, spíš jsem to jen posílal kámošům. K těm starejm songům už se asi nikdy nedostanu, ty skončili někde na ztraceným drivu, ale rád bych si to zpětně poslechl. První veřejný vystoupení jsem měl myslím už v roce 2017 v Olomouci, kámoška zpívala v nějaký lokální kapele a pozvala si mě jako „support“.

Energičtí STAYJ: Nezáleží na tom, kdo je na stagi a kdo v obecenstvu. Show tvoříme s publikem společně

Je něco, s čím bys v hudbě rád zkusil experimentovat do budoucna?

Někdy bych chtěl zkusit hrát pravidelně Zapomělsem koncerty třeba v pěti lidech jako celá kapela s bicíma a se vším. Taky bych chtěl někdy udělat instrumentální desku nebo třeba soundtrack k něčemu. Hlavně bych si ale přál, aby každá další deska byla v něčem nová a abych se neopakoval. A abych ještě nějaký desky udělal, lol. Jinak to moc neplánuju, uvidí se, co přijde.

Album docela normální lidé vyšlo 30. března 2026 a je dostupné na všech obvyklých digitálních platformách. Křest proběhne 26. května v brněnském Kabinetu MÚZ.

Napsala: Klára Rejlková