Fantazie jako zločin: Baron Prášil stojí před soudem ve Stavovském divadle

O čem Baron Prášil je?

Blízká budoucnost. Země kdesi uprostřed Evropy, kde se tvrdě postihuje vše, co je vymyšlené – tedy nejen lež, nýbrž také pábení a fantazie. Ohrožují totiž jasně dané, měřitelné kategorie a podrývají moc. Právě zde se narodil chlapec, který vstoupí do historie jako baron Prášil, právě sem se vrátil z dlouhých cest a právě zde otevírá kufr plný knih, v nichž sepsal svá dobrodružství. Nevyřkne jediné slovo, přesto vypráví historky o tančení tanga s rozzuřeným býkem či záchraně létajícího rejnoka před urputnými rybáři. A v důsledku svých příběhů se baron Prášil dostává k soudu. Ale jak obstát před soudem, který nechce naslouchat? A jak vůbec chtějí soudit fantazii?

Kdo za tím stojí?

Námět, scénář a režii mají na starosti Miřenka Čechová a Petr Boháč. Dramaturgie se ujala Martina Kinská, scénu navrhl Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková a hudbu složil Jan Kučera. O světelný design se postaral Tomáš Morávek, o filmovou část Pavel Berkovič. Loutky vyrobili Sébastien Puech a Paulina Skavova, jejich choreografii Amador Artiga, kresbu a animaci Galina Miklínová a zvukový design Martin Hůla.

V hlavní roli barona Prášila vystoupí Radim Vizváry, soudkyni ztváří Markéta Cukrová, labuť Nikola Márová a zapisovatelku Galina Miklínová. Mezi performery patří Katarína Sobinkovičová / Eliška Brtnická, Markéta Vajdová, Inga Zotova-Mikshina, Lukas Blaha a Dalibor Lekeš. Živou hudbu zajistí Roman Zabelov a Jan Šikl.

Proč je fantazie nebezpečná? Dramaturgyně to ví

Dramaturgyně Martina Kinská vysvětluje, v čem tkví síla Prášilovy postavy: „Baron Prášil svojí fantazií umí vyprovokovat tu naši. I když bychom nechtěli, stejně nás začnou při jeho líčeních napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snězeným koněm. To je jedno ze specifik imaginace, že je ze své podstaty impulsem k dalším obrazům, k dění v naší mysli, že v sobě nese pohyb, neustálou proměnlivost a rozrůstání se, že ony obrazy v nás budí silné emoce. Oproti tomu jednoznačný, dogmatický výklad je stagnací, ustrnutím – vytrácí se z něj nádech."

A dodává: „Imaginace je prostor svobody." Čechová a Boháč proto hned na začátku udělali odvážné rozhodnutí – legendární vypravěč v jejich inscenaci nepronese jediné slovo. Od počátku přemýšleli v jevištních obrazech, v jakési, jak Petr říká, „polyfonní poezii poskládané z mnoha složek: z filmového obrazu, živé kresby, pohybu a manipulace realistických loutek."

Inspirace: Švankmajer, Jodorowský a dětský hrdina na křižovatce

Petr Boháč o svých zdrojích říká: „Jsem milovníkem subverzivního umění Jana Švankmajera, hravé poetiky Evy Švankmajerové, magických aktů Alejandra Jodorowského, nespoutaného pábení ve vyprahlé krajině Roberta Bolaña, pobuřujících invektiv Davida Fostera Wallace, krutého smíchu Louise-Ferdinanda Célina, hravých alogismů Daniila Charmse. Jsou to inspirační zdroje, které se v inscenaci neobjeví, ale bez kterých bych ji určitě neudělal. Rozhodl jsem se následovat svého dětského hrdinu stojícího na křižovatce plné aut a koukajícího do barevného kaleidoskopu."

Miřenka Čechová doplňuje: „Odrazili jsme se od krásné zkušenosti s loutkami, kterou máme z inscenace Gulliverovy cesty v divadle ABC. Spíš než Zemanův Prášil je nám blízký Prášil Terryho Gilliama, ale i on jedná dost skepticky. Náš Prášil je měkký snílek, který do tohoto světa nepatří."

Proč zrovna teď? Protože umělci jsou zase pod palbou

Miřenka Čechová je přímočará: „Mám pocit, že se dnes začíná dívat na umělce trochu skrze prsty, jako na ty příliš liberální, příliš exaltované, ty, kterým není radno věřit, protože přehání, kteří by se neměli vyjadřovat ke světu a měli by publikum pouze pobavit. Zesměšňující nálepky komediantů a kejklířů se rozhazují jako obrana před tím, čemu lidé často nerozumí, čeho se také bojí a co může otevřít potlačené emoce a obsahy držené pod pokličkou běžné, společensky přijatelné normy."

Petr Boháč jde ještě dál: „Všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, na fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru a výběru. Prášil se nevrací proto, aby nám vyprávěl historky v nějaké hloupé estrádní zábavě, nýbrž aby nám všem připomněl, že bez imaginace jsme snadno řiditelní."

Člověk vs. příroda: další level inscenace

Miřenka Čechová otevírá i ekologické téma: „Povýšenost člověka nad přírodu, která je něco od něj odděleného, co existuje nezávisle na něm, je tragický omyl. Zvíře není věc k využití. Soudkyně u nás zastupuje pragmatický svět, kde se na prostředí a přírodu díváme čistě utilitárně, a Prášil považující zvířata za bytosti, které nám rozumí beze slov, je pro ni tudíž nebezpečný fanatik, kterého je třeba držet mimo vliv."

Petr Boháč pak vysvětluje, proč má Prášil vůbec antagonistku: „Každá doba vytváří vlastní režim pravdy, tzn. mocné autority určují, kdo smí mluvit, z jaké pozice, jakým jazykem a s jakou váhou. Proto jsme k Prášilovi vytvořili antagonistku, postavu Soudkyně, která zastupuje hlavní cenzorský úřad a která spatřuje v Prášilově knize jednu z hrozeb pro společnost."

Nezastavitelná Laterna magika 

Umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry připomíná slova zakladatele Josefa Svobody: „Laterna magika vyžaduje stále nové a nové myšlenky, nápady, novou technologii. Vyžaduje opouštět nalezené a pátrat v neznámu, stále znovu a znovu." Podle Vizváryho přesně to Čechová a Boháč svým přístupem naplňují a navazují tak na odkaz zakladatelů – Alfréda Radoka a Josefa Svobody.