Jak jsem vylezl na svoji první pětitisícovku. Aneb kolik punku je moc?

Nikde se netajím s tím, že mojí hlavní vášní jsou hory. Vždycky byly. Už od dětství. Do všech cest se snažím zakomponovat vysokohorskou turistiku, popřípadě lehčí alpské výstupy. Celý příběh o výstupu na gruzínský Kazbeg (5050 m) začíná v sousední Arménii.

Byl jsem v Arménii už přes týden. Zrovna jsem šel jednodušší trek v horách okolo Dilijanu. Už na začátku cesty jsem věděl, že jakmile poprvé v životě uvidím ty velké hory, budu na ně chtít lézt. Sbalil jsem si tak s sebou pohorky na ledovec a teplé oblečení. Jako aklimatizační výstup jsem se rozhodl pro nejvyšší horu Arménie. Aragats (4091 m).

Před samotným výstupem jsem dostal úplně šílenou hnačku. Šlo ze mě úplně všechno. I přes to se mi s lehkou kocovinou a s jedním arménským párem povedlo vylézt na dva ze čtyř vrcholů, včetně toho nejvyššího. Bylo to teda pekelně o hubu, ale aklimatizace za jedna. Krom bolení hlavy, všechno v pohodě. Do té doby jsem byl nejvýš jenom 2700 m. Zbývalo mi v přepočtu nějakých 20 Kč v arménských dramech. Což je tak na banán a sušenku k snídani a pak už se musím dostat do Gruzie, kde směním zbytek peněz. 

Přímo z base campu jsem si stopnul pána, který mě pozval k sobě domů. Jenomže během nepředvídatelného cyklu událostí se musel vrátit do Jerevanu a já jsem tak skončil s vybitým telefonem v náhodném městě na policejní stanici. Chvíli to vypadalo, že mě nechají přespat ve vězení, nakonec mě ale jeden policajt odvezl do opuštěného zahradního domku. Domek vypadal jak z hororu a byl plný myších bobků. Našel jsem tam ale místo, kde se to dalo přežít, stejně jsem byl po výstupu extrémně unavenej. Ráno jsem zjistil, že pozemek asi funguje jako soukromá konopná farma, tak jsem se docela rychle pakoval.

Při přejezdu do Gruzie jsem se střevních problémů nezbavil. Nicméně počasí nahrávalo tomu, abych se pod Kazbeg přesunul co nejdřív. V hlavním městě Tbilisi jsem se přidal k náhodným pouličním umělcům a najednou mě dva týpci zvali k sobě dom. Během večera se mi podařilo spojit s kamarádem Víťou, který zrovna stopoval v horách poblíž. Navrhnul jsem, jestli by to nechtěl lézt se mnou. Víťa je podobnej magor, tak rovnou navrhnul benzínku, kde si dáme další den sraz.

Pod kopcem

Navečer dojíždíme do města Stepantsminda. Když vidíme tvar kopce, na kterej se chystáme vydat, padá nám brada. Je to nádherná exponovaná hora. Začali jsme trochu váhat, neboť z toho jde taky respekt. Úctu k horám máme ale oba, tak to zkusíme, kdyžtak to otočíme. Zašli jsme do hospody, kde jsme si dali jedno jídlo napůl a dojeli pár nekřesťansky velkej zbytků u vedlejšího stolu. Všimnul si nás veselej místní a pozval nás k sobě ke stolu. Dostali jsme další nálož jídla a hlavně místní kořalky – chacha. Giorgi nám rovnou navrhnul, že nám půjčí lano a že si u něj doma můžeme nechat věci, ať nahoru netaháme úplně všechno. Znali jsme ho 5 minut, ale oba s Víťou víme, jak to tady v těch krajích chodí. U něj v rozestavěném domě jsme se šíleným způsobem vykalili s jeho dalšími kumpány.

Ráno půjčujeme vybavení a s velikou kocovinou se vydáváme na cestu. Čeká nás 2000 m převýšení do základního tábora. Moje střevní problémy cestu trochu komplikují a zdržují. Na ledovec tak docházíme těsně před západem slunce. Naštěstí první část není krom klouzavého terénu náročná, tak za tmy docházíme k chatě, kde můžeme postavit stan. Já i Víťa jsme doposud cestovali bez stanu. Jo, často je zima, psi, vítr, ale je to lehčí a víc flexibilní styl. Ani jednoho z nás tak nepřekvapuje, že vlastně netušíme, jak stan postavit. Ve 3650 m je takhle večer poměrně zima. Nadávkami a sarkastickými vtipy nešetříme, dokud nejsme zalezlý uvnitř.

Noc nebyla špatná, ale přece jenom spánek se odvíjí od vybavení. Oba naše spacáky měly komfort 14 °C, což je hodně daleko od noční teploty. Taky za světla můžeme konečně vidět náš stan, kterému evidentně chybí část konstrukce. Je tu spousta dalších lidí ve stanech a taky někdo na chatě. Máme v plánu udělat aklimatizační výstup do nějakých 4100 m, abychom si prohlédli část, kterou půjdeme za tmy. Ze stěny padá hodně šutrů, tak to bereme rovnou k ledovci. Ten je nečekaně dobře schůdný, tak si snažíme zapamatovat, kudy jsme z nepřehledné morény odbočili. Výstup by neměl být technicky náročný, to neznamená, že není náročný.

Zpátky v táboře vaříme oběd. Během jedné z hádek si nás všimnul další Čech. Jmenoval se Tomáš a plánoval si na kopec taky vyjít. Sice neměl ani stan, ale měl daleko víc zkušeností než my. Sedli jsme si a Tom se tak stává třetím členem expedice. Velkou část odpoledne jsem strávil v podřepu v kamení. Hlavou mi běží, kolik jsem za poslední dny mohl ztratit na váze… Víťa naopak prohledával skládku základního tábora, protože si zapomněl půjčit rukavice. Nakonec našel něco, co se blížilo k zahradním gumovým rukavicím. Účel světí prostředky.

Víťa měl na rozdíl ode mě sim kartu, tak jsme se během odpoledne mohli na chvilku připojit na signál a napsat kamarádům a domů. Ve stanu bylo až překvapivě příjemně. Musíme jít spát co nejdřív, protože budeme začínat po jedné hodině ranní.

Summit push

Jak moc se nám ze spacáků nechce asi popisovat nemusím. Ládujeme do sebe namazané chleby s nutelou. Nechce se jim. Stejně vím, že to dřív nebo později půjde ven. Středně nervózní a vzrušení vyrážíme za svitu čelovek do morény. Po 15 minutách vidíme, že i ostatní týmy vyráží. První úsek cesty vedu, abychom trefili ledovec. Trochu zázrakem se nám to po dvou hodinách povedlo. Na ledovci se jde dobře a naše tempo se zvyšuje. Kondice nám nechybí.

Zhruba po hodině na ledovci jsme se dostali k velkému poli s trhlinami. Oficiální trasa se na ledovec napojuje teprve tady. Vidíme skupinky lidí, jak nasazují ledovcové vybavení, zatímco my už jsme navázaní. Trhliny do šířky metru a půl přeskakujeme. Jenomže jsou tady i větší. Zaplétáme se víc a víc do labyrintu a dostáváme se daleko víc doleva, než chceme. Je to ale zábava. Musíte dávat sakra bacha, ale je to akční. Na Víťasovi jde znát, že to dá zabrat. Začali jsme se stáčet zpátky do správného směru. Jdeme přeskakovat trhlinu. 

Jsem uprostřed lana, tak musím počkat, až bude lano mezi mnou a Víťasem volné. ‘‘Jdu.‘‘ ‘‘Ne, počkej‘‘, stihl říct ještě předtím, než se zaseklé lano napnulo. Přesně v půlce skoku mě lano strhává do trhliny. Povedlo se mi nějak se zaklínit. Ze shora se ozývá Tom, že mě drží. Na dno trhliny nevidím. Skončila tam čelovka, která byla na helmě, kterou jsem se pořádně praštil o stěnu. Tak i poutko od cepínu skončilo v hlubinách. Mohl jsem být tak 2–3 metry pod úrovní. Pomalu jsem na předních hrotech, s cepínem a hůlkou začal šplhat nahoru. Pár minut a drama bylo u konce. Pěkně nepříjemný. Trochu jsem se z toho vydýchal a můžeme pokračovat.

Přichází vítr a jemné sněžení. Těsně před úsvitem je opravdu velká zima. Je to boj. Ostatní skupiny s guidy jsou stále za námi. Konečně se nám otvírá výhled do Ruska. Přichází prudší část stoupání. Před sedmou jsme v sedle mezi hlavním a západním vrcholem. Nějakých 4900 m. Jsem na sračku fakt. Když jsem šel na záchod, přemýšlel jsem, jestli budu pokračovat dál. Hlava mě nebolí, ale celková únava a nekonečná bolest v břiše kvůli střevním problémům to nezlehčuje. Ale zkusíme to. Poslední část stoupání mě baví. Je to prudký a klouzavý. Ze série, hlavně tady neuklouzni. Vzájemně se hecujeme blbýma fórkama, až najednou není kam jít. 7:30. Vrchol. 5050 m. Slzy se mi hrnou do očí. Vidět je úplný prd a myslím si, že zmrznu. Dáváme fotky a vrcholovou snickers. Tom se odvazuje z lana a prý to chce počkat, dokud nebude výhled. My jsme zmrzlí na kost a tušíme, že sestup bude náročnej.

Vyrážíme dolů. Sluníčko konečně začíná mírně hřát. Z výšky jsem v tranzu, nemám chuť k jídlu a jedu na automat. Až pod sedlem potkáváme první skupiny, které míří k vrcholu. Všechny ty krásné hory okolo. Konečně si to začínám uvědomovat a s příchodem k ledovci se dostávám z tranzu. Mezitím nás dohnal i Tom. Půjdeme zase po ledovci, protože s přibývajícím sluncem přibývá i padajícího kamení. Daří se nám rychleji protančit trhlinovým polem. Když už jsme z nejhoršího venku, Tom se loučí, protože pospíchá za rodinou. Skvělej týpek. Já konečně můžu na záchod.

Okolo poledne jsme byli u našeho rozpadlého stanu, který byl evidentně v tak hrozném stavu, že po nás ani nikdo nechtěl poplatek 30 lari. Odpočinek nás tu ale nečeká. Nemáme na to zaplatit výbavu o jeden den navíc, tak se musíme dostat dolů do sedmi večer. Malá pauza, zbytky jídla, balení a vyrážíme. Cesta dolů už hodně bolí. Projevuje se únava a hlad. V půjčovně, kam dorážíme půl hodiny před zavíračkou, se šťastně shledáváme s majiteli. Následuje opět šílená párty u Giorgiho, který na nás celou dobu myslel a uvařil nám i gruzínské ostri. Teď jsme v tranzu oba, protože na nás začíná dopadat tíha projektu, kterej jsme dokončili. 3600 m nahoru a dolů, necelý 3 dny, dohromady k 7 hodinám spánku. Střevní potíže přestaly po 11 dnech. Ztratil jsem 6 kilo. Za mě dobrý.

V Gruzii jsem ještě strávil dva týdny, než jsem stopoval zpátky do Česka. Méně vysokých, ale podobně šílených zážitků jsem tehdy za dva měsíce na cestě nasbíral spoustu. I proto tenhle výlet na Kavkaz patří stále k nejlepším! Kolik punku je moc?