Co si v rodinách dokážeme říct a co raději necháváme nevyslovené? Kde končí rodičovská péče a začíná tlak? A mohlo by pár včas vyřčených vět změnit i konec nejslavnější tragické love story? Anna Klimešová a Petr Erbes představují ve Vzletu se souborem Zapětdvanáct nový autorský projekt Romeo, Julie a rodiče. Shakespearovu klasiku obracejí k rodičům a dětem, rodinným tajemstvím, tabu a mezigeneračnímu neporozumění. Premiéra proběhne 21. a 22. října v divadle Vzlet v pražských Vršovicích.
Z původního textu si tvůrci berou příběh mezigeneračního nedorozumění, hlavní postavy, pocity teenagerů, které rodiče neumějí rozklíčovat, i slavnou balkonovou scénu. Tragédii ale nepřevyprávějí, slouží jim jako základ pro současné zkoumání vztahů mezi rodiči a dospívajícími.
„Povídali jsme si o momentech mlčení v rodině. O tom, co je tabu, o čem je těžké mluvit. Zajímala nás otázka: Co jsme si mohli říct a zda by se tím něco změnilo? A zda lze společnou komunikací předcházet nějaké tragédii,“ říká režisérka a autorka Anna Klimešová. Romeo a Julie je podle ní mimo jiné příběhem „o rodičích, kteří nevědí, co se děje s jejich dětmi“.
Součástí příprav byla společná laboratoř teenagerů a rodičů a do inscenace se propsaly skutečné rodinné zkušenosti a výpovědi rodičů teenagerů. „U nás doma se nemluvilo o hodně věcech a o spoustě z nich se nemluví dodnes. Rodinná tajemství jsme si vyprávěli nejdřív sami dva s Aničkou, potom uvnitř skupiny, a nakonec jsme se zamlčeným tématům věnovali s dalšími rodiči. Inscenace vypráví příběhy mnoha rodin,“ doplňuje režisér a autor Petr Erbes. Ze Shakespeara si tvůrci vypůjčili i sbor, ze kterého udělali sbor rodičů inspirovaný reálnými výpověďmi rodičů.
Co dítě vnímá jako tlak, může rodič považovat za péči. Co rodiče pokládají za ochranu, může teenager zažívat jako kontrolu. A to, o čem se v jedné generaci nemluvilo, může jako neviditelný vzorec pokračovat v další. Tvůrce zajímalo, jak se strachy a vzorce chování předávají napříč generacemi a jak i zdánlivě banální obavy dokážou postupně vytvořit téma, o kterém se v rodině jednoduše nemluví.
Soubor Zapětdvanáct dlouhodobě zkoumá vztahy, v nichž žijeme, a to, jak se propisují do našeho jednání a emocí. Po projektech zaměřených na teenagery teď dostávají výrazný prostor i rodiče. „Přišlo nám podstatné po našich předchozích projektech dát prostor i skupině rodičů. Z toho důvodu jsme uspořádali laboratoř, která byla koncipovaná jako setkání mezi teenagery a rodiči,“ vysvětluje Anna Klimešová. Petr Erbes jejich způsob práce popisuje jako pohyb „někde mezi sociologií a terapií“.
Blízkost je důležitým tématem i pro scénu Kláry Lustyk. „Diváci po dvou stranách jeviště budou mít jak možnost pozorovat dění v intimním prostředí domácnosti, tak se stát součástí velkého rodinného stolu, ve který se vyvýšené pódium promění, a třeba i pohlédnout do tváře dalším divákům sedícím v protějším hledišti. Během večera se společně vydají také na ples, do kuchyně, dětského pokoje nebo noční zahrady. Prostor se tak neustále proměňuje a hledá obrazy blízkosti a vzdálenosti, viditelnosti a tajemství, podoby těch, kteří jsou vidět, a těch, kteří se dívají,“ přibližuje scénografka.
A protože na plese nesmí chybět živá hudba, bude ji hrát její autor Michal Cáb na basklarinet, v alternaci s jazzovým saxofonistou a hráčem na preparované nástroje Martinem Debřičkou.
Julii a Romea hrají Josefína Krycnerová a Šimon Ludvíček. Nerozhodovala jen herecká zkušenost. „Každé podání bylo jiné a hodně osobité. Výsledný výběr spočíval v naší kolektivní intuici. Rozhodující byla společná chemie, chuť autorsky tvořit a věk protagonistů,“ říká Anna Klimešová. Dál se představí Pavlína Balner jako Kapuletová, Michal Bednář jako Kapulet, Jan Hofman jako Lorenzo a Petr Ťopek jako Strýc. Všichni čtyři zároveň tvoří sbor rodičů.
Jedna z klíčových otázek inscenace zní: „Co bychom si mohli říct dřív, než mezi rodiči a dětmi zůstane jen mlčení?“ Odpověď můžete hledat už při premiérách 21. a 22. října v Kulturní křižovatce Vzlet.
Samotná nenávist mezi Kapulety a Monteky je jedním z největších tabu hry - Shakespeare její příčiny nevysvětluje. Co se stalo, že je všechno právě tak, jak je? Romeo, Julie a rodiče vzniká v dialogu s mladými lidmi a přináší jejich pohled na svět dospělých. Do tvůrčího procesu zároveň vstupují i rodiče, jejichž perspektivu na jevišti reprezentují herci souboru Zapětdvanáct.
