Rodná země, minulá i současná, městská i venkovská, civilní i magická, je líbivým dějištěm většiny děl zkušeného tvůrce, který se zejména v posledních letech ještě silněji inspiruje vlastním životem. Jeho tvorba se ale vždy vyznačovala silnými ženskými postavami a přirozeným výskytem queer tématiky, znaky příznačnými pro proměnu silně patriarchálního a katolického Španělska v jednu z nejliberálnějších zemí Evropy. Pedro Almodóvar zná prostředí, do kterého své filmy zasazuje, a ví, jak s ním nakládat tak, aby ho chtěl poznat i divák. Ve svém nejnovějším počinu Hořké svátky, který od 6. srpna v distribuci Aerofilms uvádějí česká kina, to ukazuje již po pětadvacáté. Tentokrát bez Penelope Cruz, Javiera Bardema i Antonia Banderase, zato se silnou a pro snímek zcela zásadní dávkou sebereflexe.
O Hořkých svátcích a důležitosti meta sebereflexe
Šestasedmdesátiletý Pedro Almodóvar natočil přes dvacítku filmů a že sledujete jeho dílo byste poznali, i kdybyste z úctyhodně dlouhého seznamu měli za sebou jen jeden jediný. Filmy matadora evropské kinematografie zpravidla září jasnými barvami od vyladěných kostýmů po silně stylizované interiéry i exteriéry. Hodně se toho v nich namluví španělsky, a to s jedinou, nepříliš čestnou, výjimkou předloňského anglicky mluveného Vedlejšího pokoje.
Šestasedmdesátiletý Pedro Almodóvar natočil přes dvacítku filmů a že sledujete jeho dílo byste poznali, i kdybyste z úctyhodně dlouhého seznamu měli za sebou jen jeden jediný. Filmy matadora evropské kinematografie zpravidla září jasnými barvami od vyladěných kostýmů po silně stylizované interiéry i exteriéry. Hodně se toho v nich namluví španělsky, a to s jedinou, nepříliš čestnou, výjimkou předloňského anglicky mluveného Vedlejšího pokoje.
Na plátně: Film hrají (nejen) Aerokina → zjisti kdy a kde
Castingové volby jsou o to příznačnější, že sledujeme de facto film o filmu o filmu. Co může znít jako překombinované tlačení na filmařskou meta rovinu, je v praxi zdánlivě možná až příliš banálním příběhem stárnoucí režisérské legendy Raúla (Leonardo Sbaraglia) respektive Elsy (Bárbara Lennie), ústřední postavy jeho nejnovějšího scénáře, toho času bývalé kultovní režisérky, jež se po letech práce v marketingu rozhodne napsat svůj další film. Oba jsou ve svém oboru úspěšní a pohybují se zásadně ve výrazných módních kouscích luxusních značek zpravidla v prostředí připomínajícím pečlivě vybrané filmové kulisy. Oba staví svou tvorbu nade vše a ve svém egoismu v ní i ve svých životech upozaďují vlastní partnery, kteří k nim, z divákům těžko pochopitelných důvodů, chovají až bezmeznou náklonost.
V Raúlově scénáři k filmu Hořké svátky se tak nakonec nejvíce pozná jeho kamarádka a spolupracovnice Monica (Aitana Sánchez-Gijón), na základě jejíž zkušenosti opouští Elsa Madrid, aby se na Lanzarote mohla mezi černým pískem inspirovat traumaty svých kamarádek pro vlastní scénář. Její příběh, kterému je věnováno možná až příliš pozornosti, se tak mění nejen v eticky problematickou směsici fikce a reality, ale především v nevybalancovanou frašku.
Na podobné hranici balancují i Hořké svátky Almodóvara a právě fakt, že to jejich tvůrce na rozdíl od Raúla dokáže pojmenovat, je udržuje bezpečně v mezích divácké náklonosti. To a skutečnost, že na přepálené barvy, které se přece nebijí, na ukecané nesympatické postavy, které má přece někdo rád, a na umělé, ale přece v něčem skutečné Španělsko se zkrátka dobře dívá poprvé i po pětadvacáté.
Napsala: Bety Olšovská
