O Rose, Sandře Hüller a festivalových filmech pro široké publikum

Rose je natočena černobíle, široce a staticky. Neutěšený příběh ženy, která se téměř celý život vydává za muže a s obličejem i duší znetvořenými třicetiletou válkou přichází do zapadlé vesnice kdesi v dnešním Německu, vypráví stylizovaně a přesto syrově. Sedmnácté století začíná ve filmu u estetiky vysokých límců a dřevěných stavení, která tuzemským divákům připomene klasické pohádky, a nekončí, alespoň soudě dle titulků, ani u jazyka. Postavy ani hlas vypravěčky, který dále připomíná atmosféru pohádkového vyprávění, nemluví mnoho. Pokud ano, znějí jako hlasy z minulosti glosující současný společenský problém. Zní to složitě, ale není. 

Sandra Hüller si po vynikajících Zóně zájmu a Anatomii pádu letos díky Spasiteli podmanila i mainstreamovou kinematografii. Není povolanější evropská herečka, jejíž jméno může i jiné než artovému filmu nakloněné diváky nalákat na chladnou černobílou rakouskou festivalovku o genderu, konformitě a svobodě nejen v sedmnáctém století. 

Snímek, který natočil bývalý castingový režisér Michaela Hanekeho, zdaleka není tak divácky nepřístupný, jak by se mohlo zdát. Kromě pohádkových asociací připomínají statické scény svou přehledností někdy spíše divadelní představení. Od samého začátku není pochyb, že Rose je ve skutečnosti žena. Nejde ale o divadelní frašku. Mužské přestrojení není zdrojem grotesky ani napětí. 

Vyvolává jen pocit úzkosti a strachu, které musí Rose akceptovat jako cenu za svobodu, jež jí nošení kalhot přináší. Ostatní vesničané vidí, stejně jako filmoví diváci, že hlavní hrdina má ženské rysy a v mužském rodě o sobě mluví jemným hlasem. Stejně jako v hledišti kina nebo divadla se ale nechávají oklamat, protože, dokud může, hraje Rose svou roli stejně spolehlivě jako Sandra Hüller. Dělá přesně to, co od ní jako muže společnost čeká.

Z podivínského vojáka se stává respektovaný medvědobijec, který se ožení s dcerou souseda, aby rozšířil svůj statek. Na rozdíl od vlastní manželky Suzanne má kontrolu nad vlastním životem. Tu ztrácí až když pravda nevyhnutelně vyjde najevo. Role, kterou Rose tak skvěle hrála, ji v očích vesničanů přestane patřit. Sama se sice vůbec se nezměnila, ale její chování a samotná existence přestává společnosti vyhovovat. Je třeba se jí zbavit. 

Markus Schleinzer natočil jeden z nejsilnějších filmů nejen karlovarského festivalu ve studených barvách a s až mrazivým odstupem. Snad věděl, že přes všechny široké záběry a vzdálené kompozice se příběh Rose dokáže i běžných diváků dotknout nejen díky dalšímu fenomenálnímu výkonu Sandry Hüller.