O přezdívkách, nástrahách a především krásách Edinburghu

Přirovnání k řecké metropoli zavání lehce falešnou reklamou, zvlášť pokud víte, že částečně jde o tah zcela účelový. Když v brzkém 19. století městští radní rozhodovali o podobě centrálního městského vrchu zvaného Calton Hill, antickým athénským parthenónem se nechali inspirovat zcela otevřeně. Ostatně, rozhodnete-li se jako já naplánovat si tento výstup až na odpolední část edinburského putování, zapotíte se podobně jako při výstupu na skutečnou Akropoli. Jen pravděpodobně zmoknete a na fotkách s majestátním památníkem skotským vojákům, observatoří či monumentem na počest filosofa Dougalda Stewarta bude vaše tvář rudá nikoli od fyzického výkonu či slunečních paprsků, ale následkem větrných poryvů. Jedinečnost místního klimatu i genia loci ostatně kdysi vyjádřil Thomas Jefferson, svěřivší se v dopise právě Stewartovi, že: „žádné místo na světě nemůže Edinburghu konkurovat.“ 

Velikán amerických dějin měl sice na mysli soudobou kvalitu výuky přírodních věd, ale pro účely tohoto textu lze jistě jeho slova generalizovat. Kde jinde se světaznalému turistovi ploužícímu se po okopírované Akropoli naskytne pohled na moře, hory, palác současných britských panovníků, hrad dávných skotských králů, nové město s obřím Scottovým památníkem a staré město připomínající svět Harryho Pottera. Dle volby inspiračního fóra budete předobraz Příčné ulice pravděpodobně hledat na různých místech, ovšem úspěšní budete vždycky. Podaří-li se vám to v ranních hodinách, stihnete si snad pořídit i fotografický důkaz, aniž by hrozilo, že v odpoledních davech vám podobných turistů ztratíte nejen telefon či foťák. 

Osobně doporučuji vydat se do ulic Victoria, Cockburn a na ústřední High Street co nejdříve. Kromě vzpomínek pro rodinu i vaše budoucí já si budete moci bez čekání pořídit i máslový ležák v jedné z kaváren, kde svět čar a kouzel údajně kdysi vznikal, a jít si ho vychutnat na hřbitov plný náhrobků se jmény, které vám budou povědomá. Nejen že vás davy nebudou soudit za to, že jste se zcela vědomě a dobrovolně nechali lapit do přeslazené turistické pasti. Popíjení nápoje, ve kterém pochopitelně, bohužel, není alkohol, mezi hroby Potterových a Toma Riddela má okolo deváté ráno zcela nezaměnitelnou atmosféru. 

Množství cukru v ležáku, co má místo pěny šlehačku, vás navíc vzpruží dostatečně na to, abyste i zbytek města zvládli projít po svých a nenechali se rozhodit počasím ani faktem, že ani při dvoukilometrové procházce na pláž se vám nepoštěstilo narazit na delší rovinu. Po hrdinském výstupu na rádoby antický leč ryze skotský kopec si následně můžete odpočinout v Národním muzeu. Vstup je zdarma vždy a budova je dostatečně působivá na to, aby si turista připadal intelektuálně stimulován i v případě, že si přišel především sednout někam, kde nehrozí déšť.

Při návratu na vlakové či autobusové nádraží se zastavte ještě u výše zmíněného vysokánského památníku sira Waltera Scotta. Místní rodák, s příhodným příjmením, pojmenoval Edinburgh „císařovna severu“ a to ještě před tím, než mu město vystavělo druhý největší spisovateli věnovaný monument na světě. Rekordní výška byla nutná asi proto, že na rozdíl od většiny jiných památek ve městě není na kopci. Zároveň se v jeho blízkosti nachází hned několik obchodů, kde můžete mj. zakoupit náhradu za deštník, který zničilo nejen klima, ale především vaše úporná snaha neprocházet nádherným městem kilometry ve stavu horším než reprezentativním. Příště, až se přijdete přesvědčit, že Edinburgh opravdu nemá konkurenci, snad budete mít na paměti, že nosit do tohoto města deštník je jako nosit sovy do… vy víte kam.