Ve Vranách jsme jako čtenářstvo vrženi do mysli dvanáctileté dívky Barbory. Nacházíme se uprostřed rodinného dramatu – matka má na své dvě dospívající dcery až přehnaně vysoké nároky, otec se od výchovy dětí a starostí o domácnost absolutně distancuje. Sledujeme psychický tlak na Barboru. Narativ intenzivně vnímáme dětskýma očima. Na psychické týrání postupně navazuje i to fyzické – hlavně ze strany Barbořina otce. Hlavní protagonistka, ač ze začátku velmi živá a kreativní dívka, se postupně propadá do úzkostí a strachu, ze kterého nenachází cesty ven.
V ranách vran: Petra Dvořáková znovu otevírá rodinné peklo
Kniha Rány vyšla letos na podzim, její autorkou je jedna z vlajkových spisovatelek nakladatelství Host – Petra Dvořáková. Rány přímo navazují na autorčinu knihu Vrány, která byla vydaná v roce 2020 pod stejným nakladatelstvím.
Kniha Rány vyšla letos na podzim, její autorkou je jedna z vlajkových spisovatelek nakladatelství Host – Petra Dvořáková. Rány přímo navazují na autorčinu knihu Vrány, která byla vydaná v roce 2020 pod stejným nakladatelstvím.
⚠️ Spoiler alert: Následující text obsahuje spoilery ke knize Vrány.
„Napadne mě, že musím utéct, ale je mi jasný, že to nestihnu, protože taťka už je ve dveřích. Jenže jak na mě letí a já už vím, že to bude zase strašně bolet. Podívám se na svý ruce a vidím, že to nejsou ruce, ale křídla, takový krásně černý a lesklý, úplně stejný, jako mají ty vrány u nás na stromě. (...) A tak s nima zamávám a fakt se trošičku vznesu, tak hned zamávám ještě o trochu víc, a to už úplně letím. (...) Vyletím z okna ven a je mi dobře, protože vím, že už nikdy tady nebudu.“ (Dvořáková, 2020, s. 181–182)
Konec Vran je úmyslně ponechán otevřený, v Ranách na něj autorka navazuje. Je zde několikrát implikováno, že Barbora spáchala sebevraždu, nikdy však tento akt není přímo pojmenovaný, je v rodině tabu. První věty knihy znějí následovně: „Tak nám Barbora uletěla. Bude to už skoro rok.“ (Dvořáková, 2026, s. 15). K Barbořině sebevraždě je skrze narativ vždy odkazováno skrze metafory létání. Otázkou zůstává – co by se stalo, kdyby rodina reálně pojmenovala Barbořinu sebevraždu?
Při studiu bohemistiky je striktně zakázáno postavy jakýmkoliv způsobem psychologizovat. (Je totiž jasné, že kdyby všechny literární postavy chodily na terapii, nejspíš by nebylo o čem psát.) V Ranách však diagnózu Barbořiny a Katčiny matky sama autorka naznačuje na konci knihy. Vytrácí se tak určitý pocit nedořečenosti, autorka tím nastoluje definitivní diagnózu, kterou si citlivější čtenářstvo k matce stejně přiřadí samo, a zbavuje nás tím možnosti hlubší interpretace matčina chování v určitém širším kontextu.
Rány jsou hlavně o Barbořině starší sestře Katce. Ta byla vždy pečlivou, neproblematickou a citlivou dcerou, na kterou se matka v případech nouze obracela, když potřebovala Barboru vychovat: porovnávala obě dcery mezi sebou a Katka byla vždy „tou lepší“ – poctivější, pořádnější. Se smrtí Barbory tak Katce odchází i někdo, proti komu byla vždy napřed. Matka najednou vidí v Katce chyby, kterých si předtím nevšímala. Stává se z ní tak „druhá Barbora“ – terč matčiny neustávající kritiky. Intenzivní psychický a fyzický nátlak z matčiny strany se stupňuje skrze knihu až k nesnesení. Příběhová linie postavy otce zůstává nedořešená.
Místy jsem se pozastavovala nad tím, kam až je autorka příběh ochotna exponovat, mezí se však dá jen těžko najít. Objevuje se zde nejen psychické týrání a fyzické násilí na dítěti, Katka se potýká také s expozicí určitému druhu sexualizace.
Představený narativ Ran je bezpochyby intenzivní a nabitý negativními emocemi. Říkám si ale, proč bychom knihu vlastně mělx číst? Jediné, což je nejspíš vlastně i cílem autorky samotné, je upozornit na domácí násilí na dětech a ukázat jeho podoby. Na to odkazuje také qr kód s eknihou Možná vám tu létá vrána, ve které: „najdete informace o možnostech pomoci dětem v rodinách se skrytým násilím.“ (Dvořáková, 2026, s. 213), který se nachází na poslední straně knihy.
Z literárního hlediska však kniha ničím nevyčnívá z dnešního proudu současné české literatury, zdá se průměrná. Postavy jsou černobílé, ploché a nevnímáme za nimi nějaké vyšší intence. Motiv vran, který fungoval velmi dobře ve Vranách (jako určitá metafora Barbořina úniku z násilnické rodiny) v Ranách ztrácí svou úlohu, přestože se na něj autorka snaží navázat. Celkově by bylo asi lepší Katčinu rodinu po Barbořině smrti zanechat na posledních stranách Vran a neexponovat narativ do extrémů.
