Fakt, že na tři měsíce a pár dní odjíždím z domu, mi plně nedošel, ani když jsem v předvečer dne D sháněla pláštěnku na batoh a ještě příruční tašku. Probdělou noc nato jsem seděla na kufru a vší silou se ho snažila zavřít. Pantofle jsem musela obětovat. Do tašky se nevešly a do kufru, kterému do limitu 23 kilo zbývalo jen pár desítek gramů, také ne. Když se mi loďák podařilo zaklapnout a uzamknout, nemyslela jsem na odjezd, ale na všechno, na co v něm nezbylo místo.
Bety ze Skotska: Operace Erasmus: část 1. – Den D, hodina H+/-1
Že skutečně odjíždím na Erasmus, jsem si neuvědomila hned. Poslední tři dny před odjezdem jsem trávila hekticky impulzivním pobíháním po obchodech a odmítala jsem si připustit, že se děje něco výjimečného. Koupila jsem plavky, plavecké brýle, nepromokavou bundu, nový deštník, čtyři nové knihy, krabičky na jídlo, pilník. Pořídila jsem dokonce polštář a peřinu, jinak než zabalené do originálního plastového obalu by se do kufru nevešly.
Že skutečně odjíždím na Erasmus, jsem si neuvědomila hned. Poslední tři dny před odjezdem jsem trávila hekticky impulzivním pobíháním po obchodech a odmítala jsem si připustit, že se děje něco výjimečného. Koupila jsem plavky, plavecké brýle, nepromokavou bundu, nový deštník, čtyři nové knihy, krabičky na jídlo, pilník. Pořídila jsem dokonce polštář a peřinu, jinak než zabalené do originálního plastového obalu by se do kufru nevešly.
Zářijová předpověď ukazovala ve Stirlingu maximálně 14 stupňů, déšť a teplota se měla pouze snižovat. Dvě mikiny a jedny džíny musely zůstat doma, aby obří zimní kabát hodný panáčka Michelina mohl jet. Jistě, teoreticky jsem mohla v kabátu cestovat a ještě si pod něj narvat džíny i obě mikiny (tzv. „Ryanair special“). To by ovšem den D nemohl být uprostřed historicky snad nejteplejšího začátku září. Když jsem v Praze vlekla svůj nedostatečně velký, leč přetěžký kufr z letištního parkoviště, pocitovou teplotu snad ochlazovalo jen loučení, jehož náročnosti se uletět nedalo.
Kufr jsem odbavila, pas neztratila a zvládla jsem najít nejen správný gate. Bezpečnostní kontrolou jsem prošla bez problémů já i malá lahev sektu, kterou jsem zakoupila v duty-free a kterou jsem dokázala nevypít, ani když můj let postupně nabýval delší než hodinové zpoždění. Navzdory příznivému časovému posunu mě tlačil čas. Do Edinburghu jsem místo pozdního odpoledne nakonec dorazila v podvečer.
Když jsem se s kufrem, taškou, batohem i bohemkou doploužila na autobusovou zastávku, pomalu se šeřilo. Poslední autobus měl naštěstí zpoždění a já si v něm mohla užít první z mnoha propršených západů slunce. Možná bylo dobře, že když jsem vystoupila na zastávce u univerzity, byla dávno tma. Kdybych viděla, jak daleká cesta mě čeká, pravděpodobně bych si kdesi u silnice vedoucí kampusem kecla na kufr a pokusila se stopovat. Byla ovšem noc, a tak nezbylo než tlačit téměř třiadvacetikilovou káru dál. Kolečko jsem málem ztratila nejen já, ale také můj loďák. Na kolejní recepci jsem se dobelhala něco málo po deváté večer, a když jsem obdržela klíč, bylo to poprvé a naposled, kdy jsem měla radost, že bydlím v přízemí.
Okolo jedenácté jsem měla vybaleno a povlečeno. Kufr byl na tři měsíce uložen do skříně i s michelinovským kabátem. Dvě ze čtyř knih, které se vešly do tašky, byly na polici. Upila jsem ze sektu a v tu chvíli mi došlo, že jsem skutečně odjela a že jsem sama v úplně cizí zemi a že domů se nějakou dobu nevrátím. Začalo se mi stýskat. Nastala fáze vyrovnávání se s kulturním šokem. A měla nějakou dobu trvat.
Jak to všechno začalo? Ve článku Bety popisuje, jak přežila desítky e-mailů, nepřehlednou tabulku univerzit a souboj o akceptační dopis. V rozhovoru prozradila, jak se žije v „drahém ghettu“ u hradu, a v textu o Edinburghu zjistila, proč do skotské metropole nenosit deštník. Všechny díly najdete v rubrice Erasmus.
