Kufr 23 kilo, zpožděný let, osm večer a dvacet minut pěšky přes kampus. Tak vypadal start Erasmu naší Bety ve skotském Stirlingu. V prvním díle nové rubriky Erasmus mluví o papírování, penězích, bydlení v „ghettu“ i o tom, proč ji první týden spíš vyděsil, než nadchl.
Jmenuju se Bety Olšovská a na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy studuju 3. ročník teritoriálních studií. Momentálně jsem na začátku svého studijního pobytu v zahraničí v rámci programu Erasmus+. Pro svůj zahraniční výjezd jsem si vybrala University of Stirling ve Skotsku, kde trávím zimní semestr, tedy zhruba tři měsíce od září do prosince.
Při podávání přihlášek na Erasmus jsem si mohla vybrat tři možnosti a od začátku jsem věděla, že všechny budou směřovat na univerzity ve Velké Británii. Anglicky mluvící země pro mě byla priorita a Británii navíc poměrně dobře znám z dovolených a zájezdů ještě na gymplu. Paradoxně jsem před lety právě na střední navštívila nejen Skotsko, ale dokonce i Stirling. Možná právě proto jsem si ho vybrala jako svou první volbu. Stirling znamenal Skotsko a Skotsko znamenalo možnost pokorně si ještě víc zdokonalit angličtinu a především strávit tři měsíce v nádherné přírodě.
Nejnáročnější bylo asi prosté množství věcí, které jsem před odjezdem musela zařídit. Vzhledem k tomu, že přihlášky se odevzdávaly v únoru, trval celý proces několik měsíců v podstatě nepřetržitě. Začala jsem v prosinci získáním certifikátu o úrovni angličtiny a skončila v srpnu podpisem Erasmus smlouvy. Nejvíce stresující ale byl konec letního semestru, kdy jsem kromě zkouškového musela řešit komunikaci se zahraniční a vlastní univerzitou zároveň a snažila se všechny papíry vyřešit co možná nejrychleji. Oscilovala jsem mezi pocitem, že je všechno pořád dostatečně daleko, a panikou, že nic nestíhám a že až se něco nevyhnutelně pokazí, bude to pravděpodobně jen a pouze moje chyba. Téměř vše v rámci podávání přihlášek i následného procesu od odjezdu do návratu musí totiž člověk řešit sám.
Že mi Erasmus stipendium od vlastní univerzity nepokryje úplně ani výdaje za ubytování na koleji, jsem věděla, už když jsem si o něj zažádala. Bohužel, byť hodnota stipendií reflektuje, do jakého regionu se člověk vydává, cenové rozdíly jsou reálně vyšší. Z kolejí jsem si vybrala v rámci kampusu nejlevnější možnost a nepředpokládám, že soukromé ubytování by v malém městě, jako je Stirling, mohlo být levnější. Vzhledem k tomu, že jsem zde jen na semestr, tedy bez víza, pracovat bych nemohla, ani kdybych chtěla. Bez úspor z mých předchozích brigád a hlavně finanční podpory rodičů bych si Erasmus tady určitě dovolit nemohla.
O bydlení v univerzitním kampusu jsem zažádala hned, jak to bylo možné, už na konci února. Ještě jsem neměla vůbec dořešené všechno papírování ohledně Erasmu, ale pokyny ze Stirlingu zněly jasně, kdo dřív přijde, ten snad bude i bydlet. Někdy v polovině května jsem tak věděla, že ubytování mám vyřízené a že ho stačí zaplatit, až budu na místě. Ze čtyř celkových možností jsem si mohla podat přihlášku na tři a naštěstí mi i tentokrát vyšla hned první volba. Bydlím tím pádem v kampusu, byť v odlehlejší části, v samostatném pokoji v bytě s pěti dalšími studentkami, dvěma sdílenými záchody, sprchami a jednou společnou kuchyní. Místní studenti říkají těmhle kolejím ghetto, ale je to drahé ghetto a cesta k němu vede kolem malého hradu a velkého golfového tréninkového hřiště.
Že to začíná, jsem si řekla asi hned první den, respektive noc. Navzdory zpožděnému letu se mi podařilo chytit přímý autobus z edinburského letiště na zastávku před vstupem do areálu univerzity. Bohužel, vzhledem ke zpoždění jsem na ní vystoupila okolo osmé večerní místního času, a bohužel, od vstupu k mé koleji je to přes kampus pěšky cca dvacet minut, pokud s sebou člověk netáhne téměř 23 kg těžký kufr, batoh a tašku. Začátek jsem si tak uvědomila asi už v momentě, kdy jsem okolo deváté konečně dotlačila kufr na pokoj. Ten den příjezdu byl emocionálně zatím asi nejnáročnější.
Měsíce jsem všechno vyřizovala a chystala, abych vůbec mohla odjet, a pak jsem najednou odjela a na to, co mě čekalo během samotného pobytu, jsem nebyla nachystaná vůbec. Na jednu stranu se mi ohromně ulevilo, že jsem to všechno zvládla, na tu druhou mi vzápětí došlo, že to všechno ve skutečnosti teprve začíná a že to zvládnout budu muset. První týden byl hlavně ve znamení snahy si začít zvykat na to, že i úplně běžné činnosti pro mě najednou byly vystoupením z komfortní zóny. Na uvítací přednášce pro zahraniční studenty nám tvrdili, že počáteční dny jsou v rámci kulturního šoku plné částečně neopodstatněného nadšení ze všeho nového. Mě ale všechno to neznámo spíš vystrašilo, taky částečně neopodstatněně.
Myslím si, že Skotové jsou v něčem, dobrém i zlém, hodně podobní Čechům. Když vám něco chtějí sdělit, tak vám to prostě řeknou, pochvalu nebo kritiku, zkrátka to, co si myslí. Na druhou stranu mě mile překvapilo i to, jak jsou hodní a zdvořilí. Příjemný zdvořilostní rozhovor se mnou, pro mě zcela nečekaně, vedla nejen paní prodavačka v Lidlu nebo náhodný penzista v plaveckém bazénu, ale také ti milejší z řidičů autobusu. Nepříjemně mě překvapilo snad to, že jsem jim v jistých chvílích moc nerozuměla.
Výuka se od té, na kterou jsem zvyklá, teoreticky příliš neliší. Předměty jsou tvořené přednáškami a semináři a ani doma nebyly vždy všechny zakončené zkouškou. V praxi ale rozdíl je, kvantitativní i kvalitativní. Stejně jako místní studenti jsem si mohla zapsat pouze tři předměty. Celkem mám tedy maximálně devět hodin výuky týdně, a to jen pětkrát za semestr, neb k jednomu předmětu se seminář koná ob dva týdny. Účast je povinná i na přednáškách, byť jsou nahrávány a následně spolu s prezentacemi kompletně zveřejňovány online, což se na mé domácí univerzitě dělo možná kdysi během pandemie.
Podpůrný systém pro studenty je tu obecně na úplně jiné úrovni, ale možná je to proto, že jim zároveň na úvodních hodinách sdělují, že od nich očekávají až 15 hodin samostudia týdně na každý jednotlivý předmět. Snad proto, že většina, minimálně mých, přednášek vypadá tak, že přednášející předčítá poměrně základní informace z vlastní prezentace. Nepovažuju se za šprta a z reakcí spolubydlících vím, že o něco náročnější studium mají téměř po celém světě. Odevzdávání dílčích i závěrečných písemných prací a prezentací mám nicméně ještě před sebou, tak bych nerada cokoli zakřikla.
Jak se Bety ve Skotsku daří dál, se dozvíte v dalších dílech rubriky Erasmus. Přečtěte si i její text o Edinburghu.
