Štěpánka: Co jsem letos četla a ty bys mělx taky!!!

Je to poměrně multižánrová diskotéka, protože razim pravidlo, že mám vždycky rozečtený dvě knihy zároveň – jednu klasickou a jednu populární. Většinou je to tak, že tu populární čtu spíš pro zábavu, ale není to tak vždycky :--).

Tenhle článek neni literární kritika ani recenze a neobsahuje žádný spoilery k uvedenejm knížkám, takže se neboj číst dál. Jsou to čistě osobní poznatky mojí vlastní četby (a toho, co si z těch knih pamatuju lol), který by tě mohly nalákat na to si něco z toho přečíst. Hlavně čti čti čti čti! Cokoli a nestyď se za to! <33

Rok 2026 jsem začala zvostra hned dvěma klasickejma knížkama anglosaský literatury, poprvý jsem si přečetla Pýchu a předsudek (J. Austen) a Na větrné hůrce (E. Brontë). Přečetla jsem je během jednoho měsíce obě. Inklinuju sama spíš k Větrný hůrce, už jen kvůli tý nádherný přírodě a atmosféře, kterou E. Brontë vykresluje fakt skvěle, a ten příběh je bengr. WDYM že miluješ svůj situationship tak moc, že ho strašíš ze záhrobí? Girl!!!

Hned po dvou silnejch autorkách klasický literatury – a po konci zkouškovýho období – jsem ZA DEN přečetla Heated Rivalry (R. Reid) a během následujícího týdne The Long Game (R. Ried). Nejsem úplně fanoušek toho druhýho dílu (contrary to popular belief teda), ale na druhou sérii seriálu jsem zvědavá hihihi. Každopádně zpět k prvnímu dílu Heated Rivalry – když odsunu do pozadí a nebudu přihlížet ke smut scénám, mi jako studující literatury to psaní absolutně nevadilo, naopak jsem si to fakt MEGA užila. Četla jsem tu knihu dřív, než jsem viděla seriál, protože mě to tak máma s tátou učili od mala na Harry Potterovi (nejdřív se čte kniha, pak se kouká na film), a myslím si, že to byla velká výhoda. Ten seriál věrně kopíruje scény knihy, takže jsem pak vlastně měla pocit, že vidím těm postavám do hlavy a vím, co si myslí a tak. To byl fakt moc fajn zážitek haha.

Čtení Heated Rivalry jsem proložila rereadem Proměny (F. Kafka), protože jsem jí četla naposledy v septimě na gymplu. IT’S STILL VERY GOOD!!! Možná bych řekla, že to je fakt jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy četla. Nechci zacházet do literárněvědnejch detailů, protože to by bylo na samostatnej článek, ale Kafkovo psaní je geniální (cejtim se hrozně kýčovitě, jen když to píšu lol). Myslim, že kdyby sis mělx přečíst jednu věc od Kafky, měla by to bejt Proměna!

Literárním zklamáním mýho čtecího roku byl asi The Bell Jar (S. Plath). Kdyby mi tuhle knížku dal někdo do ruky, když mi bylo čtrnáct, byla bych z toho unešená a naprosto bych si okolo toho vybudovala celou svojí personu a rozumim, že se to děje, protože wow. Za mě nejsilnější moment knihy byla slavná metafora s fíkama, která si mě získala natolik, že jsem si ten fík nechala vytetovat (how cliché ups). „I saw my life branching out before me like the green fig tree in the story. From the tip of every branch, like a fat purple fig, a wonderful future beckoned and winked. One fig was a husband and a happy home and children, and another fig was a famous poet and another fig was a brilliant professor, and another fig was Ee Gee, the amazing editor, and another fig was Europe and Africa and South America, and another fig was Constantin and Socrates and Attila and a pack of other lovers with queer names and offbeat professions, and another fig was an Olympic lady crew champion, and beyond and above these figs were many more figs I couldn’t quite make out. I saw myself sitting in the crotch of this fig tree, starving to death, just because I couldn’t make up my mind which of the figs I would choose. I wanted each and every one of them, but choosing one meant losing all the rest, and, as I sat there, unable to decide, the figs began to wrinkle and go black, and, one by one, they plopped to the ground at my feet. (Plath, S.: The Bell Jar. London: Faber and Faber, 1971, s. 77)“

Objevila jsem, že na youtube jsou načtený všechny díly The Hunger Games (S. Collins), který jsem přečetla/odposlouchala za měsíc včetně novýho dílu Sunrise on the Reaping, na kterej se HROZNĚ těšim do kina. Tenhle reread mě taky šíleně překvapil. Když mi bylo dvanáct, četla jsem knížky hlavně kvůli milostný zápletce, ta mi teď s odstupem času přišla trochu nevýrazná, za to fakt oceňuju, jak autorka vykreslila ten dystopickej svět. Obecně ten worldbuilding mě fakt bavil.

Těsně potom jsme se na semináři začalx učit o romský literatuře, se kterou jsem se bohužel do tý doby neměla šanci setkat. Úplně mě to pohltilo, přečetla jsem během pár dní Všude samá krása (kol. aut.) a Nechci se vrátit mezi mrtvé (E. Oláhová). Chvilku na to vyšla kniha Diliňi Dora (E. Danišová), kterou jsem taky přečetla skoro hned. Diliňi Dora mě úplně dostala. Moc se mi líbí druh psaní, kterej je unikátní čistě romský literatuře, nikde jinde jsem se s takovymhle typem jazyka nepotkala. Na první pohled se může zdát, že to je jednoduchý čtení, ale není tomu tak. Za jednoduchym jazykem se skrývaj nesmírně těžký a složitý témata, na který je třeba HLASITĚ upozorňovat. Kniha Nechci se vrátit mezi mrtvé reflektuje v jednotlivejch povídkách násilí na ženách, Všude samá krása se dotýká pohledy mnoha autorů historie romských obyvatel žijících v Čechách a na Slovensku, Diliňi Dora ukazuje na problematiku odebírání dětí a sterilizace romských žen za komunismu.

Další velký knižní překvapení přinesl Cizinec (A. Camus). TO BYLO SKVĚLÝ a nic bych na tom neměnila NIKDY. Když zprvu překonáš pocit, že jsi na to málo chytrx a nechytáš to, tak to začne pak bejt fakt geniální. Musíš upustit od toho, že to je velký dílo, musíš fakt zapomenout na to, že to je v kánonech, a číst to jen tak. Je to krátký, je to úderný a nese to velkou zprávu. Osobně se k tomu vracim pořád dokola a myslim na tu knížku aspoň jednou za den (nepřehánim fr). Chtěla bych na to navázat ještě Mýtem o Sisyfovi (A. Camus), snad příští rok.

V létě jsem začala znovu číst/poslouchat jako audioknihy sérii Throne of Glass (S. J. Mass), A Court of Thorns and Roses a zvládla jsem do října doposlouchat i autorčinu nejnovější sérii Crescent City. What can I say – moje druhá práce je šití, myslim, že to je výmluvný samo za sebe (poslouchám, když šiju, šiju, když poslouchám...). Každopádně na to hezky navázalo vydání novýho dílu A Court of Splintered Harmony, kterej vyšel teď na konci října, a mám taky v plánu ho číst. Jen bych chtěla dodat, že osobně jako autorky nejsilnější sérii pořád vnímám Skleněný trůn, všechno tam na sebe navazuje, dílo je kompaktní a dává smysl. Jestli jsi to ještě nečetlx a máš chuť na dobrý fantasy, GO FOR THIS!!!

Na konec roku jsem měla chuť se zas zpátky vrátit ke klasický literatuře, protože jsem od ní měla dost dlouhou pauzu. Dočetla jsem Obraz Doriana Graye (O. Wilde), kterej jsem měla dlouho rozečtenej a na vlně queer klasiky jsem za den zvládla přečíst Carmillu (J. S. Le Fanu), která se mi fakt moc líbila. Vzhledem k tomu, že ve „starší literatuře“ (meaning – vyšlo to v 19. století a dřív) není moc lesbian queer knih, mi tohle přišlo super. Zároveň Carmilla sloužila jako předloha Drakulovi (B. Stoker), kterýho mám rozečtenýho teď. Stoker jen z příběhu vyňal queer ženy a vložil tam straight muže, na Le Fanu se zapomnělo a Stoker vyrobil fenomén haha.