O Rozumu a citu a ženách znovu a znovu adaptujících nejen Jane Austenovou

Po Bouřlivých výšinách je adaptace předlohy, kterou Jane Austenová napsala na základě životní zkušenosti, ještě než jí bylo dvacet, další ukázkou praxe, kdy ženské filmařky úspěšně adaptují díla literárních velikánek. Dámy napsaly a zrežírovaly zábavnou Emmu (2020) nebo právě Jednu ze sester Bennetových (2026). Ženskou scenáristku měla ale i (zatím) nedostižná Pýcha a předsudek (2005), tlumená Jana Eyrová (2011) nebo, nyní již předposlední, adaptace Rozumu a citu z roku 1995. Režisérem byl legendární Ang Lee, jedinou z celkem sedmi oscarových nominací ale proměnil scénář Emmy Thompson. Ta před více než třiceti lety zároveň ztvárnila ústřední roli Elinor Dashwood. Právě výběr herecké sestavy je možná tou nejvýraznější změnou, které se nejnovější adaptace dopouští.

Režisérka Georgia Oakley pracující se scénářem Diany Reid se patrně rozhodla klasickou látku mladšímu publiku podat omlazenou doslova i obrazně. Sestrám Dashwoodovým, rozumné Elinor i citlivé Marianne, je v románu 19 a 16 let a castingová volba Daisy Edgar-Jones, respektive Esmé Creed-Miles, to úspěšně reflektuje. Příběh o propletených ekonomických i milostných potížích odlišných a zároveň podobných sester na výkonech obou britských hereček stojí a ony ho naštěstí nikdy nenechají padnout. 

Po smrti otce se sestry spolu s nejmladší Margaret a matkou nuceně stěhují z velkolepého panství v Sussexu do rustikální devonské „chalupy“. Mění se jejich životní vyhlídky a částečně i postoje, obě ale zvládnou působit autenticky. Podobně zdařilý je výkon George MacKaye v roli Edwarda Ferrarse, zakřiknutého ctitele starší Elinor, který je rozumný a citlivý a působí především jako modernější verze okouzlujícího Hugha Granta z devadesátkové verze.

Konzistence je pro film klíčová zvlášť proto, že si občas trochu nepochopitelně od tradiční dobové romantiky odskočí k žánru mysteriózního hororu nebo ještě nešťastněji grotesky. Přitom humor relativně přirozeně zajišťuje vynikající Fiona Shaw v roli žoviální hybatelky děje paní Jenningsové. Trpce pousmát se navíc divák může nad až absurdním obsazením role zádumčivého plukovníka Brandona. Muže, který se zamiluje do Marianne a následně, podobně jako Edward či jiní austenovští hrdinové, trpí a vyčkává. Devětatřicetiletý norský herec Herbert Nordrum logicky podivně zní a s umělými vousy a jinými výztužemi také podivně vypadá. Cílem snímku ostatně není snaha předešlou adaptaci překonat, nýbrž nabídnout jiný, snad modernější pohled na klasickou látku.

Kromě citelně i viditelně mladší perspektivy je ve všech směrech temnější a akcentuje nedůstojnost skutečnosti, že ženy nemohly mít vlastní majetek a byly ve většině případů odkázány na vůli svých manželů, bratrů, strýců či jiných mužských příbuzných. I mužským postavám ale nejnovější adaptace dopřává dostatek času na řešení dilematu mezi rozumem a citem. Má kvůli tomu únavnější náplň i stopáž, ale stojí za to.