Aiko: Zůstávám rockerka v duši, ale vítám disco. Přiznává i vyhoření

Jak se těšíš na vydání singlu?

Těším se. Teď, když jsem začala po asi půl roce znovu vydávat, se těším na každý další singl. Zároveň jsem vždycky trochu nervózní – člověk neví, jaké budou reakce. U tohohle singlu se ale těším o to víc, protože je trochu jiný a posouvá mě do jiného žánru.

Je pro tebe tahle skladba něčím výjimečná, když trochu měníš žánr a videoklip je navíc DIY? Nebo je to spíš součást obecné změny v tvojí hudbě?

Je to spíš obecná změna. Dřív jsem měla rockovější polohu, která podle mě odrážela to, že jsem tehdy byla pořád naštvaná. V posledním roce jsem šťastnější, ale pořád ve mně zůstává láska k dravějším kytarám a rockovým zvukům.

A do toho zapadá i ten videoklip?

Chtěla jsem si vyzkoušet, co všechno jsem schopná udělat sama. Koupila jsem si kdysi kamkordér a už jako teenager jsem s ním natáčela svoje první věci. Teď jsem se k tomu trochu vrátila.

Žiju v Londýně už řadu let, a chtěla jsem tam natočit něco, co bude mít právě tenhle jednoduchý, spontánní charakter. U tanečního a veselého singlu mi dávalo smysl ukázat tanec v ulicích a zároveň myšlenku, že člověk se může jít bavit i sám.

Když už mluvíš o životě v Londýně – jak podle tebe ovlivnil tvoji hudbu?

V angličtině jsem tvořila už od začátku, takže po jazykové stránce to nebyla zásadní změna. Spíš mě ovlivňuje všechno, co kolem sebe zažívám – lidé, které potkávám, situace, do kterých se dostávám, a každodenní život.
 

Máš pocit, že máš v Česku nějaké specifičtější nebo loajálnější publikum?

Mám. A je to krásné, když lidi už často poznávám, když přijdou na koncert. Je to vždycky hrozně hezký pocit. Mám pocit, že je to hodně specifická komunita. Lidé se mezi sebou znají, kamarádí se a postupně se propojují. Je krásné vidět, že hudba dokáže lidi spojovat.

A není těžké se na ty lidi napojit, když většinu času žiješ někde jinde?

Mám to štěstí, že se ta komunita díky Eurovizi rozrostla po celé Evropě. Pro mě už tedy není jen lokální, ale mezinárodní. Snažím se zůstávat v kontaktu přes sociální sítě a koncerty. Když se vrátím do Čech, ti lidé tam pořád jsou. Sociální sítě tomu podle mě hodně pomáhají.

Sociální sítě jsou pro tebe něco, co děláš hlavně proto, že chceš být s lidmi napojená, nebo v tom cítíš i určitou povinnost?

Minulý rok jsem si udělala vlastní challenge. Dělala jsem projekt Bonboniéra, v rámci kterého jsem každý měsíc vydávala nový singl a lidi mohli hlasovat, co vydám příště.
Pro mě to byla výzva, ale zároveň způsob, jak se napojit na publikum. Lidé měli pocit, že jsou součástí projektu, a já jsem mohla slyšet jejich feedback.

To muselo být dost náročné, vydávat každý měsíc.

Bylo. Kvůli tomu jsem trochu vyhořela, protože jsem na sebe vzala moc. Zároveň mě ale bavilo experimentovat. Nic podobného jsem předtím neviděla, a právě proto jsem to chtěla zkusit.

Připomíná mi to adventní kalendář – každý měsíc dostaneš další malý kousek.

Přesně. A protože každá písnička byla žánrově trochu jiná, nechtěla jsem vydat všechno jako jedno album. Název Bonboniéra vznikl právě z toho principu – stejně jako u bonboniéry nevíš, co ochutnáš, ani tady člověk nevěděl, co přijde dál.

Experimentování s žánry je právě to, co mě na tvojí tvorbě baví. 

Dneska tomu říkám romantický pop, ale pořád se to proměňuje. Přijde mi fajn experimentovat, hledat se a vědět, že člověk nemusí zůstat jen u jednoho žánru.

Už jsme zmiňovali, že jsi před dvěma lety reprezentovala Česko na Eurovizi. Jak si myslíš, že tě to změnilo jako hudebníka?

Dalo mi to především velkou fanouškovskou základnu a lidi, kteří se dozvěděli o mém projektu a napojili se na něj. Přineslo mi to také spoustu příležitostí – koncertování a hraní po světě.

Zároveň jsem získala obrovskou zkušenost s vystupováním. Člověk pracuje s velkým týmem, na různých pódiích a musí se vyrovnávat s tím, že se někdy cítí jako imposter. A jsou tam i pozitivní a negativní ohlasy. Je to taková horská dráha.

Je to obrovská mediální pozornost a pro člověka, který předtím nic podobného nezažil, to musí být hodně intenzivní. Zvlášť když pak přijdou ostré komentáře na internetu. Jak ses s tím vyrovnávala?

Ze začátku jsem si to brala hodně osobně. Měla jsem pocit, že se musím ospravedlnit tím, že začnu víc makat, pracovat a trénovat. To je sice dobrý důsledek, ale zároveň jsem nějakou dobu měla pocit, že tam nepatřím, že nevím, co tam dělám.

Konstruktivní kritiku si samozřejmě vyslechnu a zvážím. Ale negativní komentáře často podle mě vypovídají víc o člověku, který je píše, než o tom, komu jsou určené. Já bych v životě nikomu takový komentář nenapsala.

Kdybys teď měla znovu možnost jít na Eurovizi, co bys udělala jinak?

Asi bych se méně stresovala a ještě víc si to užila. Tehdy jsem se snažila brát to jako jedinečný okamžik a prožít ho naplno.

Co se týče příprav a toho, co jsem tomu mohla dát hudebně, dala jsem tomu všechno, co jsem v tu chvíli mohla. Kdybych ale chtěla být v Eurovizi co nejúspěšnější, možná bych se víc přizpůsobila tomu, co funguje jako typicky eurovizní song.

Myslíš, že se ti někdy špatně nesla pozornost, kterou ti Eurovize přinesla?

Samotná pozornost asi ne. Člověk se ale musí vyrovnávat s tím, že když je najednou v nějaké velké soutěži, dostane obrovskou pozornost a potom zase začne postupně mizet.
Mentálně je nepříjemné začít si říkat, jestli je člověk nezajímavý, jestli nedělá něco správně nebo jestli není něco špatně s tím, co dělá.

Zmiňovala jsi koncertování v Americe. Jaká to byla zkušenost?

Skvělá. Byla jsem podruhé na festivalu South by Southwest v Texasu. Je to obrovský festival, kde se potkávají hudebníci z celého světa a je tam spousta zajímavých příležitostí.
Pro mě to byl první pořádný koncert v Americe a bylo krásné vidět, že i tam jsou lidé, kteří znají moje songy a zpívají je se mnou.

A plánuješ turné k novému albu?

Určitě. Teď zrovna chystáme koncerty. Několik jich bude po Čechách a myslím, že později bych chtěla hrát třeba v deseti různých zemích.

Nové album tedy vyjde příští rok na jaře. Jak probíhalo jeho nahrávání?

Album už je hotové. Po minulém roce, kdy jsem měla téměř vyhoření, jsem začala pracovat na albu. Jsem hrozně hyperaktivní člověk, takže nedokážu jen sedět a nic nedělat. Začali jsme postupně hledat nový sound a experimentovat. Už během druhé nebo třetí session s producentem jsme začali tvořit něco víc disco a tanečního. Často přijdeme do studia s nějakým textem, jindy jen začneme jamovat a zkoušet různé věci. 

Je nové album něčím výjimečné kromě toho, že má jiný sound?

Pro mě je to nejvíc promyšlená a propracovaná práce, kterou jsem zatím udělala. Má vybudovaný vlastní svět, vizuální i zvukový, a právě v tom je pro mě speciální. Hrozně se těším na reakce, protože je to takové moje dítě, které v sobě nesu už dlouho. Navíc už je to moje čtvrté album a mám pocit, že se s každým albem posouvám dál.

Takže jste během nahrávání vlastně hledali hranici toho, co ještě na album patří?

Přesně. Řešili jsme, jestli je to dostatečně disco, aby to na album patřilo. Některé věci jsme udělali, ale nakonec se na desku vůbec nedostaly. Se svým producentem Stevenem Ansellem  spolupracuju asi pět let, takže už máme určitou synergii. Rozumíme si a pracuje se nám spolu jednoduše.

Dlouhodobá spolupráce se stejným producentem ti asi musí dávat i určitou svobodu, protože už se dobře znáte.

Určitě. Zároveň pořád píšu a dělám sessions i ve spolupráci s vydavatelstvím, takže nepracuju jen s jedním producentem. Právě proto mám srovnání s různými producenty a cítím, že s tímhle si opravdu sedíme. Rozumíme si hudebně a někdy spolu ani nemusíme mluvit. Vzniká to spíš z toho, jaké máme vibes ve studiu.